Ethan | Někde v dáli se rozezněly zvonky

Hrad se pomalu nořil ze tmy. Louče rozeseté po obvodu síně za chvilku nebudou potřeba, okny pronikne do místnosti dostatek světla, i když je teprve krátce po východu slunce. Raně letní den přichází brzy a rychle nabude svou plnou sílu.

I přes časnou hodinu se na nádvoří tísnily zástupy lidí: v podhradí snad nezůstal ani jediný člověk. Pro tento výjimečný den si všichni, kdo se přišli podívat na hrad, oblékli sváteční kimona.

Mihotající se plameny dohořívajících pochodní pomalu uvolnily místo novému dni. Světlo pomalu rozsvěcí velkou místnost spolu s nejvýše postavenými lidmi provincie rozestavěnými na ochozech. Řadoví měšťané spolu s níže postavenými rolníky se shlukli před hlavním vchodem do velké budovy. Až po několika minutách je strážci vpustili na vnitřní nádvoří.

Dva muži vchází bok po boku mezi shromážděné lidi spolu s prvními paprsky nového dne. V ten okamžik se ztiší veškerý hovor a oči všech se stočí dolů, ke středu nádvoří, kam oba míří. Už z toho, jak kráčí, je znát, že patří k váženým lidem, přestože na sobě mají jen jednoduchá kimona určená k tréninku. Velmi dobré meče visící každému z nich po boku potvrzují jejich příslušnost k vládnoucí vrstvě. Hledí před sebe, jako by shromáždění kolem vůbec nevnímali.

Uprostřed volného prostranství nádvoří se zastaví před starším mužem, u nějž jen vrásčitá tvář a bílé vlasy prozrazují, že se blíží sedmdesátinám. Z držení jeho těla a celkové aury je jasně cítit obrovská energie a schopnost ji maximálně efektivně využít. Byl mistrem v budo, jakých se v celém Japonsku nacházelo možná patnáct. Z mladší generace se mu nemohl vyrovnat nikdo, jediný, kdo se mu blížil, byl -

"Tsukuyomi no Mikoto," pronesl klidně, ale jasně a zřetelně jeden z obou nově příchozích a krátce se uklonil starému muži, jenž pozdrav opětoval. Pak předstoupil druhý z mladších mužů a rovněž projevil úctu svému bývalému učiteli.

"Susano no Mikoto," řekl a jeho hnědé oči na moment změkly. Byl vysoký, vyšší než většina přítomných, vyšší než jeho společník a vyšší než starý muž. I postavou připomínal spíš zápasníka než člověka zběhlého v budo. Jeho rysy však nedosahovaly takové tvrdosti, s jakou se lidé setkávali u mistra nebo Tsukuyomiho, a v boji mu často chyběla dostatečná kázeň a rozvaha.

Slunce se konečně plně vyhouplo nad kraj hory tyčící se několik mil od hradu. Oba mladí se postavili proti sobě a jejich meče se zaleskly při tradičním pozdravu.

"Hajime," řekl rázně do naprostého ticha starší muž, jako by zahajoval trénink mladších chlapců. Dnes už však tito dva dávno nepatřili mezi jeho žáky, přestože se oba občas účastnili hodin, kde muž zdokonaloval techniku a boj samurajů sloužících na tomto hradě. Od té chvíle neexistovalo pro oba soupeře nic než přítomnost: on, protivník a cíl.

Vládce provincie zemřel před dvěma týdny. Nemoc ho zastihla na zpáteční cestě z výpravy do Minó a on jí dva dny po tom, co konečně dorazil na svůj hrad, podlehl. Bezdětná manželka, jež po něm zůstala, nemohla převzít vládu nad celou provincií. Jiní příbuzní zde nežili a vazalům zakazovala jejich čest přijmout místo svého bývalého pána za takových okolností.

Mužovi nejvýše postavení a nejlépe obeznámení podřízení by neměli s výběrem následníka velký problém, kdyby Tsukuyomi jejich nabídku neodmítl. Osmadvacetiletý muž patřil k nejlepším v zemi a všichni věděli, že by pod jeho vládou provincie prosperovala. Druhým a o mnoho nadšenějším kandidátem se stal jen o rok mladší Susano. S ním však nesouhlasila většina ustanovené rady a starší samurajové se najednou ocitli znovu na začátku. Pak se jednoho večera objevil na poradě Tsukuyomi a krátce pohovořil se všemi shromážděnými. O dva dny později se za svítání sešlo na vnitřním hradním nádvoří téměř celé město.

Susano zaútočil jako první. Tsukuyomi neměl problém vyhnout se rozmáchlému úderu a sám učinil krátký výpad, jenž mu však protivník okamžitě zablokoval. Jejich čepele se poprvé střetly.

"Prázdná mysl, dokonalá technika. Síla a rychlost spojené s dechem. Bdělost," běžela mladšímu v hlavě slova jak mistra, tak Tsukuyomiho, jenž ho dřív často učil. Jeho dlaně pevně svíraly rukojeť katany a on se snažil alespoň trochu zklidnit své vzrušením divoce bušící srdce.

Samým soustředěním téměř nestihl uhnout rychlému pohybu svého soupeře a až na poslední chvíli odrazil útok mířící na svou hlavu tak, že mu ostří meče přejelo jen po rameni. Zanechalo po sobě kratší červenou stopu. Susano v překvapení pohlédl na muže, jenž už zase stál připravený proti němu.

"Kyou," řekl jen Tsukuyomi a trochu se narovnal. Bylo to přesně jako v době, kdy spolu cvičně bojovali bokken a on během soubojů upozorňoval mladšího muže na chyby. Dnes však Susano neodpověděl a jen tiše vyprázdnil mysl. Pak znovu sám zaútočil.

Nikdo ani nehlesl. Oči všech zůstávaly přilepené na bojující dvojici. Každý si byl vědom toho, že odtud dnes jeden z nich neodejde živý. Ale smrt zde byla něco, s čím se tito lidé učili žít už od dětství. Těžký život rolníků, obchodníků, měšťanů i samurajů s sebou nesl neustálé nebezpečí, ať už v podobě živlů nebo vpádu nepřátelských vojsk.

Po pár minutách zahlásil starý mistr pauzu. Oba soupeři tak měli možnost si na chvilku vydechnout. Diváci se rozpovídali. Tsukuyomi a Susano zamířili společně na stranu, aby se napili. Nebýt zde tolik lidí, vypadalo by to skutečně jen jako trénink.

"A přeci spolu teď bojujeme..."

Susano se však nedočkal jiné odpovědi než dalšího úsměvu. V ten okamžik ho krátce zamrazilo v zádech, když si uvědomil, že tento den bude pro jednoho z nich opravdu ten poslední. Při pohledu na jeho společníka ho však mnohem více znepokojila myšlenka, že by ho měl zabít, než že by zemřel sám. Pak je ale mistr vyzval, aby se proti sobě znovu postavili, tak jen zatřásl hlavou a připravil se k dalšímu boji.

Tentokrát už Tsukuyomi nečekal a zaútočil jako první. Využil okamžiku, kdy se Susano, jenž předpokládal, že začátek bude znovu na něm, teprve připravoval, a vyrazil proti němu maximální rychlostí. Mladší muž byl zprvu nucen ustupovat, ale brzy už neměl kam, a pokud nechtěl riskovat, že příští seknutí nevykryje, bude muset přejít do ofenzivy.

Jenže, jak se zdá, jeho protivník mu nechce dát šanci. Uhne jednomu útoku a už na něj míří další z druhé strany. Tsukuyomi pohyby opravdu mistrně navazuje, doba mezi dvěma švihnutími zkrácená na minimum - Susano poprvé zahnán do úzkých ztrácí i tu trošku klidu, kterou na začátku stihl získat a začíná zmatkovat. Poprvé bojují naplno a on jasně cítí rozdíl mezi schopnostmi svými a protivníkovými. Myslí i tělem mu proběhlo tupé píchnutí zoufalství, mečem máchnul ze strany na stranu a doufal, že k těm pár škrábnutím, jež už zdobila jeho paže, nepřibude nějaké hlubší.

Zafoukal vítr - na jednom z vrcholů vysokého pohoří i přes letní období velmi studený. Tři muži se po několikahodinovém výstupu zastavili, aby si odpočinuli, přestože už byli jen těsně před cílem. K chrámu zbývalo jen pár minut cesty.

Zafoukal vítr a všichni tři mu nastavili tváře. Nejmladší a nejstarší z malé skupinky se usmívali, prostřední se posadil na kámen a shlédl klidnýma očima do údolí.

"Pojďme se najíst, ať nepřiděláváme mnichům starosti," navrhl Tsukuyomi a posadil se na zem vedle kamene, který už obsadil Susano.

"Aa, mám pořádný hlad!" souhlasil okamžitě Amaterasu, v mžiku seděl a dřív, než ostatní dva vůbec mohli postřehnout, kdy stihl vše vyndat, už jedl. Pořád se usmíval a ve světle pozdně odpoledního slunce tak vypadal mladší než na těch sedmnáct let, co mu bylo. Dlouhé vlasy mu volně povlávaly kolem hlavy, ale jemu nevadily, ani když se mu sem tam pletly.

Susano, tehdy dvacetiletý, se musel při pohledu na svého mladšího bratra smát. Tomu se ne nadarmo říkalo inkarnace veselosti a radosti. O poznání pomaleji se sklonil ke svému vaku a rovněž si připravil večeři. Párkrát se podíval na stále tichého Tsukuyomiho, a když ten se na něj od svých rýžových kuliček usmál, pustil se do jídla také.

Všichni tři spolu vyrůstali u mistra, navštěvovali dojo, učili se bojovým uměním, zacházení s mečem, jízdě na koni, lukostřelbě, ale i etice a čajovému obřadu. Tsukuyomi nejstarší, nejklidnější a považovaný za nejlepšího ve své věkové skupině. Susano jen o rok mladší, mnohem prudší a druhý nejlepší. Už ve čtrnácti letech byl vyšší než někteří dospělí. Amaterasu se mezi ně moc neřadil, přestože byl jejich nejmladší bratr. Už odmala ho nikdo nespojoval s dvojicí obou starších chlapců. Jeho zájmy ležely jinde. Nechtěl nikdy bojovat a na výcvik chodil jen z nutnosti, mnohem více ho zajímalo náboženství a filosofie. To však neznamenalo, že by nebyl dobrý. Jen nedosahoval takových výsledků jako jeho starší bratři a nebylo to jen kvůli jeho mládí.

Zatímco jedli, slunce se pomalu sunulo po obloze směrem k západu. Seděli proti němu a užívali si chvil, kdy se mohli nerušeně zaměřit na své vlastní vnitřní pocity. Ve společnosti ostatních - sice možná stejně naladěných - to nebývalo často možné. Jen ve společnosti svých sourozenců se dokázali opravdu vnitřně uvolnit.

Nejvíce to bylo znát asi u Susano. Ten - kolem jiných, 'cizích' lidí, vždy veselý, uvolněný, občas téměř až bláznivý, teď klidně hleděl na zapadající slunce a v obličeji měl téměř harmonický výraz.

Tsukuyomi se naopak víc podobal Amaterasu. Občas bylo zajímavé sledovat všechny tři, jak se chovali mezi sebou a jak se chovali ve společnosti ostatních. Tsukuyomi, jako by spojoval oba mladší chlapce - nebo muže. Jako by už vyrostl z toho, jak se Amaterasu choval v některých situacích příliš vážně a Susano příliš nevážně. I když nepředstavoval přímo střed mezi oběma mladšími bratry. Byl blíž Amaterasu, pokud se hledělo na vnější projev... byl blízko oběma, pokud se bralo v úvahu vnitřní cítění.

...

Dovečeřeli, zvedli se a společně v tichosti a uvolněné mysli zamířili k branám chrámu postavenému na vrcholu hory. Trochu se ochladilo, jak se slunce blížilo k obzoru, ale ani jednomu to nevadilo.

Mnich stojící na hlídce je přivítal a vpustil na dvůr. V okamžiku, kdy vešli, se všichni tři najednou cítili ještě o něco mírněji a klidněji než předtím. Atmosféra kláštera působila okamžitě.

Tsukuyomi kráčel vepředu, kousek za ním Amaterasu a až nakonec Susano, jenž sem moc 'nepatřil'. Susano opravdu působil poněkud zvláštně ve společnosti svého staršího a mladšího bratra, již se oba přizpůsobili atmosféře v chrámu a vlastně k ní přispívali sami svým vnitřním naladěním. On byl naopak příliš nestálý, a přestože ho celý výstup na horu a i kratší zastávka u zapadajícího slunce hodně uklidnila, toto mu nevyhovovalo. Poprvé si opravdu uvědomil, jak je jiný, jak se s bratry liší jeden od druhého, jak se každý hodí pro něco jiného. Poprvé ztratil velkou část ze své závisti, kterou choval vůči Tsukuyomimu, jenž se zdál o mnoho lepší úplně ve všem, a uvědomil si jedinečnost každého z nich. Poprvé se cítil soběstačný, samostatný a dokonalý, přestože sem, do buddhistického chrámu na vrcholu hory, nepatřil. Nebo alespoň ne tolik jako jeho bratři. Představený je přivítal hned poté, co krátce pomeditovali před sochou Buddhy. Společně zamířili do jeho skromně vybaveného pokoje, kde narozdíl od ostatních místností nebyl ani jeden koberec na zemi. Lůžko pouze z pryčen, žádná houně, žádná látka. Vše strohé, studené, tvrdé.

A zde chce Amaterasu bydlet? Susano by tu nevydržel už kvůli tomu chladu, striktně bez-pocitového přístupu, bez-emočního, bez čehokoliv... lidského. Chyběla mu láska, kterou náboženství často hlásalo, ale zároveň si uvědomoval, že takto chrám působí jen na cizího návštěvníka. Jeho bratři se nezdáli být tak vyvedení z míry jako on, a tak si to přestal tolik brát. Přesto se ale stále držel svého pocitu, že by zde nerad zůstal.

Úklonou se pozdravili se starým mužem ve starém, obnošeném rouchu a slaměných sandálech na bosých nohou, pak si klekli naproti němu do tradičního sedu "seiza". Muž zůstával potichu, stejně tak Amaterasu a Tsukuyomi. Teď se Susano opravdu cítil velmi stranou. Jeho mysl nebyla už zas vůbec klidná a takhle... neaktivní prostředí jí nevyhovovalo. Po chvilce se neklidně pohnul a pak znovu, ale nezdálo se, že by si toho někdo všiml.

To však nebyla pravda, jak zjistil, když k němu stočil nejstarší muž své tmavé oči. Po vrásčitém obličeji mu přeběhl chápavý úsměv. Jenže i Susano věděl, že zde sotva najde někoho, s kým by se mohl nějak "zabavit". Navíc - chtěl strávit se svým nejmladším bratrem poslední chvíle, než on se stane mnichem a přeruší tak pouta s oběma staršími muži.

"Co tě vedlo k tvému rozhodnutí?" zeptal se tiše starý představený a Amaterasu pohled, do té doby částečně zvědavý a nejistý, změkl.

"Mé já," odpověděl a věděl, že mistr intuitivně ví vše, co je důležité.

"Tvoji bratři tě přišli doprovodit," řekl muž jakoby mimo, ale nejmladšímu ani Tsukuyomimu neunikl pravý význam těch slov. Nebyla to otázka na bratry, starý mnich se ptal, zda je Amaterasu připravený vzdát se svého dosavadního způsobu života.

"Moji bratři odejdou, ale stále zůstanou v mém srdci," řekl klidně sedmnáctiletý mladík a představený na okamžik sklonil hlavu v souhlasném přikývnutí.

"Při dnešní poslední společné meditaci tě představím ostatním."

"Děkuji," uklonil se tentokrát Amaterasu.

Amaterasu... tehdy ho viděl naposledy. Ten den se nakonec zapsal do jeho mysli velmi hluboko, přestože si to zpočátku neuvědomoval. Nejmladší bratr spojoval všechny tři, a když už s nimi od té doby nebyl, odpojili se od sebe i on a Tsukuyomi.

Tsukuyomi mu občas připomínal stroj. Bezcitný, ale dokonalý, dokonale reagující a myslící stroj. Věděl však, že tak tomu není. Věděl, že je to jeho velmi výbušná a neklidná povaha, jež ho staví do nevýhody teď, když stojí oba starší bratři proti sobě.

Susano byl zahnán do kouta, bránil se už téměř zoufale příliš rychlým, příliš silným, příliš přesným a příliš správným útokům svého staršího bratra. Svýma očima se vpíjel do pohledu protivníkova, tak zproštěného emocí, až ho z toho mrazilo.

Tsukuyomi nebyl bezcitný. Jen se pohyboval v takové společnosti, kde nesměl dát najevo, co cítí, už dlouho. Vlastně už od doby, co úspěšně složil první zkoušku, jež znamenala, že může vést skupinu bojovníků, nebo učit méně zkušené studenty. Tehdy si ho vybrali vysoko postavení pánové a začali ho pověřovat důležitějšími úkoly. A to bylo... před mnoha lety.  

Jenže tento souboj není jen o technické zdatnosti každého z nich. A to byla druhá důležitá věc, kterou si uvědomil. Ta první se týkala jeho nedostatečných zkušeností a uvědomění, že v čistém souboji na bratra nestačí. Ta druhá... – věděl, že záleží na něm a jeho vlastním rozhodnutí.

Věděl, že pokud se rozhodne správně, dokáže Tsukuyomiho porazit. Věděl, že pokud se tak nestane, dnešní den je jeho posledním.

Starý muž zahlásil pauzu. Oba bratři okamžitě sklonili meče a bok po boku se rozešli ke straně ohraničeného prostranství. Ani jeden nepromluvil.

Tsukuyomi se několika hlubšími nádechy uklidnil a uvolnil, pak teprve uchopil misku s čajem a pomalu se napil. Očištěný meč ležel v pochvě na zemi před ním. Zdálo se, jako by neexistovalo nic než jeho vlastní vnitřní svět, jemuž se plně věnoval, a mimo nějž nezasahovala žádná jeho myšlenka, žádný pocit. Lidé kolem, celá tato situace, důvod, proč bojuje se svým bratrem... nic z toho jako by se ho netýkalo.

Ale bylo zároveň jasné, že není mimo. Přesně naopak: je naprosto bdělý, naprosto soustředěný a ani v této chvíli odpočinku neztrácí pozornost. To věděl každý, kdo se kdy věnoval budo trochu déle.

Susano se vydýchával déle. Boj, kdy nebyl naprosto spojený se svou myslí - nebo naopak od ní odpojený - ho vyčerpal více. I on se posadil a položil meč před sebe. Pak se napil, ale jen málo. Jedna menší miska čaje mu stačila a on se po zbývající chvilky pohroužil do sebe. Potřeboval najít svůj střed, své nitro, něco, od čeho se bude moct odrazit, něco, na co se bude moci spolehnout. Nesměl přemýšlet nad jednotlivými útoky a nesměl se nechat ovlivnit ani myšlenkami, které se soubojem nijak nesouvisely. To myslel jeho bratr tím "kyou", jež pronesl na začátku. Příliš mnoho myšlenek.

Zkřížil nohy, položil ruce na kolena a narovnal záda. Cítil energii, jak jím proudí a chvilku ji klidně pozoroval. Po několika vteřinách se zaměřil na svou mysl, a veškeré emoce a podněty, které ho dřív tak rušily, nechal zmizet. Nebylo to složité, když měl čas a klid, v boji to však nedokázal.

Seděl na zemi s přivřenýma očima a nevnímal nic a nikoho kolem sebe. Soustředil se na prázdnotu, jež se v něm rozprostřela jako požehnání, a jakoukoliv rušivou myšlenku, která hrozila, že ho vytrhne z klidu, odstranil, jako když se z podlahy stírá nečistota.

Netrvalo to dlouho, stačila chvilka a byl schopný v sobě udržet tento stav.

Co ho teď čeká? Souboj s bratrem.

Souboj s člověkem, jenž je objektivně lepší než on. Souboj s člověkem, který je zkušenější než on. Souboj s člověkem, na němž mu záleží, jako na nikom jiném.

Co ho teď čeká?

Rozhodnutí mezi životem a smrtí. Rozhodnutí mezi vlastním a bratrovým životem, mezi vlastní a bratrovou smrtí.

Už jistě zmizel pocit strachu, který ho před několika minutami tak silně ovládl. Stále jasněji si uvědomoval souvislosti, které mu předtím unikaly. Stále jasněji vnímal, že Tsukuyomi ani teď nebojoval na maximu svých schopností, ale na maximu jeho schopností. Stále více mu docházelo, že se nejedná o souboj o určité místo, jak to připadalo všem okolo, ale o zkoušku, zda je hodný toho postu.

Co ho teď čeká?

Rozhodnutí, kdy nejde o to, jestli bratra porazí, ale jestli ho dokáže porazit. Jestli ho chce porazit. Protože porazit znamená zabít.

Oba bratři seděli naproti sobě, mezi nimi stolek s konvičkou plnou čaje a dva menší šálky. Venku už byla tma, mluvili v pokoji osvětleném pouze několika svíčkami v mělkých miskách. Už uplynulo několik měsíců od toho, kdy se naposledy viděli s Amaterasu - a co se spolu naposledy opravdu pobavili. Do té doby nebyl čas.

"Velitel mi nabídl místo svého zástupce. Určitě ví proč!" ohradil se prudce Susano, když jeho bratr vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím nejvýše postaveného muže, co se ozbrojených složek týče.

Tsukuyomi se zarazil v půlce pohybu. Nakloněný, s jednou rukou nataženou dopředu a v ní šálek s čajem. Pohlédl na mladšího muže, jako by ho zarazil jeho výbuch, a toho při tom, když se na něj stočily bratrovy černé oči, téměř zamrazilo - a určitě to přerušilo jeho další protesty. Na druhou stranu však cítil, jak ho bratr vnitřně štve. Jediný pohled a on zmlkl. A to vše kvůli tomu, jaké má Tsukuyomi formální postavení.

Ne, to všechno kvůli tomu, jak ho všichni respektují.

... Ne, to všechno kvůli tomu, jak ho on sám vnímá. Nedovolil by si při takovém pohledu dál mluvit tak, jako do té doby. A neodvíjelo se to od toho, že Tsukuyomi patřil k nejváženějším z celé provincie, ani z toho, že ho většina lidí respektovala. Vše vycházelo zevnitř.

"Ty si myslíš, že to zvládneš." Pronesl starší muž stále nahnutý, pak teprve se narovnal a napil.

"Ano." Chvilku bylo ticho.

"Zabij mě," zazněl jasný rozkaz.

"Cože?!"

"Zabij mě," odpověděl Tsukuyomi a znovu se napil - tentokrát však spíš pro demonstraci svého klidu.  

"Proč?"

"Protože ti to říkám."

"Co?" Susano seděl a zmateně hleděl na muže před sebou, jenž mu po chvíli ticha pohled tiše opětoval.

"Nu?" zeptal se nakonec Tsukuyomi, když se chvíli nic nedělo.

"Tohle není zábavný!" protestoval Susano zmateně.

"Není," přitakal jeho bratr a nespouštěl z něj oči.

"?"

Následovalo dalších pár vteřin ticha, až pak Tsukuyomi znovu promluvil. "Proč mě nezabiješ?"

"Co blázníš? Proč bych tě zabíjel? Jsi můj bratr!"

"Protože jsem ti řekl, abys mě zabil. Pokud jsi zástupce velitele vojska, já jsem také tvůj nadřízený," zněla jednoduchá odpověď.

"Ale to mi pořád nedává důvod tě zabít."

"Jako zástupce velitele budeš muset jednat z rozkazů těch, co jsou výš než ty. Když neuposlechneš, poneseš mnohem horší následky, než pokud se té pozice vzdáš."

"Mé svědomí stojí výš než rozkazy!"  

"Národ stojí výš než svědomí." Tsukuyomi se zvedl a přešel ke dveřím, kde se opřel a zahleděl se do tmy venku.

"Tvoje smrt by byla proti národu..."

"Může nastat okamžik, kdy tomu bude naopak."

...

Tehdy se skřípěním zubů tu pozici nechal. Dlouho svému bratrovi zazlíval, že ho k tomu "donutil". Ne, nedonutil, to věděl, ale nebýt jeho a jeho důvodů a názorů a argumentů, nevzdal by se té možnosti. Otázkou je, jak by to pak dopadlo.

'Může nastat okamžik, kdy tomu bude naopak.'...

Tsukuyomi se postavil, v ruce katanu - teď už s obnaženou čepelí. Mistr je tentokrát nechal vydechnout o něco déle: také věděl, že tato část už bude poslední. Pro ty, kdo dokázali vnímat o něco citlivěji, byla změna v nitru jeho bratra jasně pozorovatelná. Lidé kolem se znovu utišili. Možná i na ně se přeneslo něco z toho napětí, které se usadilo mezi oběma soupeři.

Dva muži stojí proti sobě, oba oblečeni v tréninkových kimonech - jednoduchých plátěných kalhotách a kabátu černé barvy, přepásaných pruhem látky - tmavým obi. V uvolněných rukou katany, připravení kdykoliv vyrazit. Hledí si do očí, pozorují každý pohyb toho druhého, zdá se, že vnímají i každé hnutí mysli. Klidný dech, hluboký, nedávající žádný prostor, kde by kterýkoliv z nich byl zranitelnější.

Pohnou se současně. Rychle nakročí proti sobě, oba s meči namířenými na krk toho druhého - zároveň útočící a bránící se. Čepele se střetnou jen na moment, každý z nich už je napůl v dalším kroku, rozmachu, plynule navazujícím na předchozí, neztrácející ani moment, ani kousek síly nebo rychlosti.

Je to možná úplně poprvé, co Susano plně chápe ono 'kyou', je to možná úplně poprvé, co skutečně setrvává ve stavu vyprázdněné mysli i při souboji. Nesoustředí se, a přeci ano, nevnímá svého bratra - a přeci ví o každém jeho pohybu snad ještě dřív, než ten vůbec začne, a dokáže na něj reagovat přesně včas: ani brzy, ani pozdě.

Tsukuyomi vnímá jasně změnu, jež v boji nastala. Teď, teď teprve je mu bratr rovnocenným protivníkem. Teď teprve bojují vyrovnaně. Teď teprve začíná skutečný souboj.

Susano je silnější, jeho pohyby prudší, tvrdší. Pokud by Tsukuyomi některý z úderů nevykryl, nebo mu neuhnul, bude to pro něj konec. Naopak - on byl rychlejší a přesnější. Přeci jen se věnoval technice mnohem více než jeho impulzivně reagující bratr.

Někde v dáli se rozezněly zvonky, tak zvláštní zvuk v tomhle napjatém tichu, jež boj rozestřel mezi soupeři i přihlížejícími. Cinkot přicházel z hlavní ulice, kudy kráčel zástup mnichů z nedalekého chrámu. Zpívali tiše nějaké náboženské písně a každý z diváků se mimoděk na moment vzdálil od středu malého nádvoří a pohlédl ven na ranní průvod.

Při prvním zacinknutí, kdy se hlavy snad všech otočily k otevřené terase, odkud bylo vidět i na hlavní ulici, protože hrad stál na menším kopci – Susano konečně překonal svůj strach. Jen na moment se setkal jeho pohled s tím bratrovým, než nechal předposlední útok soupeřovy série, aby ho zasáhl.

Tsukuyomi se navzdory všemu výcviku na moment zarazil, když větší část čepele jeho meče pronikla mladšímu muži do těla... a on sám hned vzápětí ucítil chladnou ocel v sobě. Neuběhlo ani půl vteřiny od toho, co se poprvé ozval typický zvuk zvonků. Půl vteřiny, během níž byl souboj, na nějž se přišla podívat většina lidí z podhradí, rozhodnut. Půl vteřiny, již nikdo kromě obou bratrů a mistra budo nezaznamenal...

Diváci se začali jeden po druhém otáčet znovu ke středu místnosti, mnoho z nich sebou trhlo, když spatřili scénu pod sebou.

Tsukuyomi měl akorát dost síly na to, aby vytáhl svůj meč z ramene svého bratra, než pod ním povolila kolena a on se začal hroutit k zemi. Vnímal jen, jak ho Susano chytil a pomalu položil na kamennou podlahu a pak jeho náruč, jeho krev pomalu barvící kimono - a svou vlastní, jež mnohem rychleji vytékala z rány v hrudníku.

V jediném okamžiku si Tsukuyomi vzpomněl na dobu, kdy ještě všichni tři bratři trénovali společně, na den, kdy se rozloučili s Amaterasu, na dobu, kdy se téměř rozloučili se Susano kvůli jeho touze po pozici zástupce velitele vojska.

Jeho teď krví zbarvené rty se pohnuly v slabém úsměvu, oči napůl zavřené, života ubývalo. Mír, klid, ticho... najednou už žádné myšlenky, žádné vzpomínky, žádné obrazy minulosti. Už nic, oč by se musel starat. Nic. Nikdo... Žádná rodina. Matka, otec, bratři...

Samota, tichá samota a pomalu pronikající chlad, těžko říct, zda kvůli tomu, že každý další nádech byl mnohem těžší než ty předchozí... nebo skutečně kvůli tomu, že teď na konci odchází rukou svou i rukou bratrovou, rukou člověka, jehož...

V očích ho pálilo, a když je znovu otevřel, viděl rozmazaně. Cítil, jak ho Susano pohladil po tváři a znovu se usmál.

"Miluji tě, bratře," zašeptal Tsukuyomi. Není sám.

Susano ho jemně objal, když Tsukuyomi vydechl naposledy.

"Miluji tě, bratře," rozloučil se s ním nový vládce provincie.