Ethan | Dětská duše

Bylo mi znovu pět let - a tentokrát poprvé jsem opravdu prožil ten věk. Poprvé jsem nedával pozor v každém pohybu na to, jestli náhodou to není kousíčkem mimo normu. Poprvé jsem nemusel dávat pozor na to, jestli nemám příliš zvednuté koutky úst. Poprvé jsem se mohl zasmát nahlas a neřešit, jestli mě za to někdo okřikne. Poprvé jsem mohl prožít ten věk, který přede mnou předtím nějak odplul a než jsem si uvědomil, oč jsem přišel, nebyl.

Bylo mi pět let a poprvé jsem mohl přijít za někým a obejmout ho jen tak, bez toho, že bych vysvětloval, proč to dělám. Poprvé jsem mohl taky s někým být a nehledět na to, jestli to, co dělám, je v normách, nebo není. Poprvé jsem mohl skutečně brečet, když jsem to potřeboval. Dalo mi to strašně moc. A on mě nechal a já jsem mu byl za to strašně vděčný. A jen mě držel a já jsem cítil z něj, že můžu, že mu to nevadí, že já mu nevadím. Poprvé jsem cítil, že já někomu nevadím.

Bylo mi pět a byl jsem malý, byl jsem dítě a byl jsem tak akorát, abych mohl se k němu přitisknout ze strany, nebo být u něj, když on seděl na zemi pod stromem ve stínu a koukal do dálky na pole a louky a trávu a kam všude chtěl... A nemusel jsem se bát, že vypadám špatně, nebo že pro něj vypadám špatně, že jsem moc takový nebo moc jinaký, prostě jsem směl poprvé být.

Bylo mi pět. A cítil jsem to tak. Cítil jsem se konečně nesvázaný a nespoutaný, a přestože naivní, byl jsem čistě naivní a čistě cítící a stoprocentně cítící... Dával jsem plně a plně jsem bral a nepřemýšlel jsem nad tím, jestli to, co dávám, je nepřípustné, protože jsem miloval a chtěl jsem to dát. A on dával taky a já jsem přijímal a nevadilo mi, že třeba mi dává hodně a já mu nemůžu oplatit tak hodně, kolik on dává. A bral jsem a nepřišlo mi divné, že třeba bych brát ani neměl, že je to vlastně špatné.

Když jsem se chtěl smát, smál jsem se, když se mi chtělo brečet, brečel jsem. Když jsem si chtěl hrát, našel se někdo, kdo chtěl taky a hráli jsme si. A směl jsem křičet, že ho mám rád, a že ji mám rád, a že mám rád i tamty, co stojí vedle. A nikomu to nebylo nepříjemné, nikomu to nepřišlo špatné, nikdo mě za to netrestal. ... Prožíval jsem to plně, plně a čistě.

Pak to malé dítě někdo spoutal a řekl mu - teď seď tady a seď rovně. Pokud se nahrbíš, dostaneš na zadek. Pokud se pohneš, dostaneš na zadek. Pokud budeš dělat hluk, dostaneš na zadek. Pokud budeš chtít utéct, svážu tě víc, než jsi teď.

A mluvil dál - pokud nechceš být zbit, poslouchej mě na slovo. Nesmíš se smát. Nesmíš se usmívat. Nesmíš se šklebit. Nesmíš nic říct, když ti nedovolím mluvit. Nesmíš mít zavřené oči, když s tebou mluvím. Nesmíš otočit hlavu stranou, když s tebou mluvím. Nesmíš brečet. Když budeš brečet, je to známka slabosti.

Teď tě budu učit jak správně žít. Pozoruj mě a přesně následuj. Na židli se sedí rovně. Rovně sedí formální lidé. Ty patříš mezi formální lidi, tací nesmí být viděni jak sedí křivě nebo nahrbeně. A proto budeš sedět rovně.

Na židli se nevrtí. Formální lidé se pohybují klidně a s jistotou, přesně z jednoho místa do druhého. Ty patříš mezi formální lidi, tací se nevrtí. A proto se nebudeš vrtět.

Na židli se nemluví hlasitě. Formální lidé, když něco říkají, mluví jasně, klidně, zřetelně a spisovně. Pokud chtějí něco zdůraznit, použijí tvrdší slova. Nikdy však neužívají neslušná slova. Ty jsi formální člověk, a jako takový nesmíš mluvit nespisovně, nesmíš mluvit sprostě, a nesmíš mluvit emotivně. Budeš mluvit spisovně, jasně a klidně.

Na židli se nesměje. Smích je pro nižší kasty lidí. Formální lidé vyjadřují své pobavení kultivovaně. Formální lidé znají jen inteligentní humor. Ty patříš mezi formální lidi, tací se nesmějí nahlas a tvoří jen inteligentní humor. A proto se nebudeš smát a účastnit se hloupých legrací.

Na židli se nemluví bez dovolení. Zatím se učíš, jak se stát správným formálním člověkem. Správný formální člověk ví, kdy má co říct, a jak to má říct. Proto budeš mluvit jen, když ti řeknu, že smíš mluvit, a řekneš jen to, co ti dovolím říct.

A to malé dítě začalo brečet.

Formální člověk přišel a bez jakéhokoliv zdráhání či citu zvedl dítě ze židle a potrestal ho.

Brečet je špatné. Pláč je známkou slabosti, zvlášť, když nemáš proč brečet. Pokud budeš pokračovat, potrestám tě znovu a silněji.

Od té doby se dítě pokoušelo učit. Přestože se snažilo sedět na židli jako správný člověk, často skončilo kvůli své dětské povaze potrestané, až nakonec, když se pokusilo utéct, splnil formální člověk své výhružky a přivázal ho.

Od té doby uplynulo čtrnáct, patnáct let a z neposedného dítěte se stal formální člověk. Židle, na níž sedělo od svých pěti let, nesla známky mnoha vykonaných trestů a mnoha rýh, jak se snažilo dítě osvobodit ze svých pout.

Však člověk, jenž na ní seděl, se změnil ještě víc. Z tváře, která dřív tak ráda ukazovala, co cítí, se stala neprostupná maska lhostejnosti. Z očí, které dřív sledovaly vše kolem sebe, se stala dvě mrtvá čidla sloužící jen pro orientaci v prostoru. Z úst, která se dřív tak často smála a říkala, jak milují, už po mnoho let nevyšla hlasitější hláska, a ještě delší doba tomu, co ji doprovázel nějaký cit.

Uvnitř dítěte, dříve veselého a smějícího se, milujícího, zlaté světlo pomalu skomíralo, až ve vlhkém a studeném venkovním prostředí zmizelo pod návalem potlačených slov, emocí, citů a pláče. A formální člověk se usmíval nad svým dobře vykonaným dílem.

Ovšem dítě nezemřelo dočista. Plamen, zlatá záře, zůstávaly sice schované za tou bariérou, však stále žily. Navenek to prozrazovaly jen dvě věci. Pro některé viditelná křídla volnosti – a dlouhé vlasy, jež si dítě nechalo narůst v okamžiku, kdy zjistilo, že nikdy, ať už se bude snažit sebevíc, nedokáže naplnit očekávání formálního člověka. A to bylo před devíti lety.

Tedy deset let žilo dítě v uvědomění, že to, kým je, se nedá v něm potlačit, ani svázat, ani potrestat. Však deset let také žilo pod neustálým dozorem, kontrolou a trestající rukou. Ono téměř desetiletí stačilo na dokonalé zakrytí zlatého světla před venkovním světem, deset let také značí desetiletý nános smutku, bolesti a nesmyslných pravidel, než se dítě může ke svému světlu dostat.

A pak se objeví někdo a řekne "vidím tvoje zlaté světlo, mám také takové".

A oba se zaradují, že našli někoho, kdo se nestal formálním člověkem, a kdo navíc má zlaté světlo.

Pojď blíž, zkusíme ta světýlka spojit, třeba zesílí společně.

Jenže zapomněli, že každý z nich má kolem toho svého ještě hodně a hodně let usazených bolestí, zvyků, slov a všeho, co jim tam naskládali formální lidé, a co oni sami si tam naskládali tím, že to nikdy nesměli projevit ven. A tak se jejich světla nespojila. Co se však dotklo, byla tahle tmavá vrstva bolestí.

Stojí proti sobě a znovu prožívají to, čeho se vrstva toho druhého dotkla, a prožívají i to, jak cítí ten druhý to své. Bolest a svázání, které cítili doteď, se mnohonásobně zvětší, jak se vzájemně dotýkají citlivých míst, a jak vnímají sebe a toho druhého zároveň. Při tom na sebe hledí a vzájemně se ptají, proč to ten druhý dělá, že je zraňuje. Oba chtěli spojit světlo, a přitom je ten druhý akorát bolí. Každý z nich však vidí tu tmavou vrstvu jen kolem sebe, ne kolem toho druhého...