Ethan | Dreamwalker 02, část 1

Pocit viny mě doprovázel i pro probuzení, přestože to bylo velmi nelogické a nakonec i nerozumné. Dělat si takové starosti ohledně fiktivního charakteru, o kterém se mi zdál sen... kdybych raději přemýšlel takhle intenzivně nad svou školou (tady jsem docela přesně citoval své rodiče). Za rok mě čeká maturita – a to bude jiný test než ten, který jsem vyplňoval ve svém spánku.

Ale i tak. Pocity to ve mně zanechalo, ač jsem se jim snažil nevěnovat pozornost. Mé sny takové vždy byly. A nakonec – měl jsem je za to rád. Dodaly mi často nové podněty k přemýšlení.

Ovšem, že tyto podněty nebyly vždy úplně pozitivní nebo příjemné, ale tak co bych si z nich vzal, kdyby takové pokaždé byly. Jenže občas – no, občas mi přišlo, že to mé milé sny trochu přehnaly. Třeba jako včera. Trvalo mi to téměř do oběda, než jsem opravdu přišel na jiné myšlenky a na sen zapomněl.

Jen abych se tam hned následující noc vrátil.

Jedna z charakteristik lucidního snění zní takto: jedná se o stav, kdy si spící člověk uvědomí, že se nachází ve snu, a může tedy tento svůj sen, v němž se ocitl, vědomě měnit. Může se pohybovat kudy chce a jak chce, může měnit sám sebe – svůj vzhled, oblečení, pozici, profesi. Může měnit své prostředí. Cokoliv. A může se také rozhodnout, že se probudí. A pokud se tak rozhodne, okamžitě se to stane.

To první, co mě přivedlo na myšlenku, že nejspíš nejsem tak úplně v lucidním snu, ale nebylo to, že bych se nemohl probudit. Ne, to bylo až to druhé. Tím prvním varováním byla bolest, která mě přesně po započetí mého snu přivítala.

Jsem si vědom toho, že snící člověk bolest cítit může. Několikrát se mi stalo, že jsem ve snu zažil nějakou situaci, kde jsem bolest cítil, a po probuzení ten pocit v dané části těla přetrvával. Nikdy se mi ale nestalo, že by mě ve snu přivítalo něco takového jako dnes v noci. Ránu do obličeje jsem nečekal. Rozhodně ne. Ani ne tak prudkou. Tak tvrdou. Navíc – než jsem se stačil rozkoukat, následovala další a další v sledu natolik rychlém, že než jsem na obranu vůbec pomyslel, bylo už pozdě. A pak najednou klid – jen tiché bolestivé pulzování právě zasažených míst. Zkusmo jsem otevřel jedno oko a setkal se s naštvaným pohledem dvou modrých očí.

- ? – povytáhl jsem to obočí, které mě nebolelo.

- Nani?! Cože?! – vykřikl snad ještě naštvaněji Naruto stojící proti mně a ruce se mu znovu sevřely v pěst. Za tím vztekem jsem ale mohl vnímat mnohem víc. Bolest. Zklamání. Zoufalství. Beznaděj.

- Co cože? – zeptal jsem se mírně podrážděně a nejspíš nemoudře, neboť se znovu napřáhl.

- Jak to, že tě nemůžu omráčit jako ty mě! – vztekal se.

- Proč bys... -

- Proč? ... Proč?! Ty se ptáš proč? Zničil jsi mě! Kvůli tobě jsem neprošel geninskou zkouškou! –

- Kvůli... - Otevřel jsem naše fyzické oči a rozhlédl se kolem. A – skutečně. Seděli jsme na houpačce, před námi tlupa dětí s rodiči, všichni usmívající se a šťastní. Nikdo jiný, jak to vypadá, nevypadl. Ale byl jsem si jistý, že někdo další ještě vypadnout musel. I když tohle ale byla myšlenka spíš mimo...

"Naruto," ozval se hlas napravo. Mizuki. Nu ovšem. Nechal jsem Naruta, aby si tohle prošel se svým učitelem sám, i když jsem přemýšlel, jestli ho nemám radši varovat, že se ho Mizuki chystá zradit. Nakonec ale – tahle část opravdu patří mezi ty, bez nichž by se Naruto neobešel, a jakkoliv traumatickým se celý průběh celé situace zdá být, její výsledek to více než vyváží.

Naruto na mě nejspíš zapomněl. Jeho předchozí zoufalství a vztek naprosto převálcovala radost a nadšení z další možnosti, jak zkoušku složit. Stačí jen řídit se Mizukiho instrukcemi – a večer se i on zařadí mezi všechny ty šťastné novopečené geniny. Myšlenky mu pobíhaly v hlavě jako zběsilé a ani jedna se neodrazila ode mě. Seděl jsem si tiše stranou a sledoval, co se děje kolem mě, rozhodnut, že na sebe upozorňovat prozatím nebudu.

Naruto plánoval svou misi na ukradení svitku – a já se nakonec také začal věnovat přemýšlení. Přemýšlení o tom, co má všechno tohle znamenat.

Ono se to řekne – sen. Navíc ještě ke všemu lucidní sen. Sen, ve kterém si člověk může dělat, co chce. Jenže pár věcí tu nehrálo a já jsem už nebyl tak nadšený z toho všeho, a nebyl jsem ani tak ochotný zkoušet, kam až zachází ono "dělat, cokoliv se člověku zachce". Reakce lidí kolem mě a reakce Naruta zcela jistě nesplňovaly mou představu o průběhu celé situace. Takže můj sen to nebyl. Nebo to sen vůbec nebyl. Na to, aby tohle bylo jen snové prožití toho, co jsem viděl v anime, tu bylo příliš mnoho detailů. A nesmím zapomenout na tu bolest. Ještě teď jsem cítil čelist, a nosu jsem se nemohl pořádně ani dotknout.

Ne, sen to nebyl. Rozhodně ne normální.

Zkusil jsem se probudit. Když se to nepodařilo napoprvé, zkusil jsem to ještě jednou – tentokrát s větším přáním, aby se to skutečně stalo. Jenže když ani napotřetí jsem neotevřel oči doma ve svém pokoji, došlo mi, že tohle vůbec nemusí být tak v pohodě, jak se původně mohlo zdát. Možná by nebylo od věci vymyslet, jak z tohohle všeho ven.

Jenže než jsem se stihl skutečně zamyslet, Naruto už začal provádět svůj plán. Nestačil jsem zírat, jak rychle ho vytvořil. Nebylo ještě tak úplně pozdě, ale venku už se setmělo a jemu přišlo zbytečné otálet. Přeci jen – Mizuki-sensei jasně řekl, že času má dost, ale že to musí stihnout dnes. A pokud se má naučit ze svitku nějakou techniku, lepší bude fungovat s časovou rezervou, nežli s deficitem.

Vyrazil a já začal zas dávat pozor na okolí – a i na něj. Vypadalo to, že na mě opravdu zapomněl. Nakonec – jedině dobře. Nebylo by teď nejspíš nejlepší, kdybych ho svou přítomností v jeho mysli rozptyloval.

Přestože Naruta třetí hokage dobře znal, na jeho Oiroke no jutsu připravený nebyl. Stačila chvilka a starý muž byl přemožen. Přestože toto je scéna, která mě v anime trochu zarážela (neboť kancelář vedoucího vesnice měli vždy hlídat nějací ninjové z ANBU, ne?), teď jsem o tom nepřemýšlel. Mé myšlenky se točily kolem toho, co jsem zrovna zažil. Henge. Technika. Jutsu. Cítil jsem chakru běžet tělem a cítil jsem, jak a co přesně změnila. Cítil jsem přesně její putování skrz kanálky v rukou, kudy ji Naruto vedl pomocí pečetí. A došlo mi, co jsem předtím, když jsem se snažil o Bunshin no jutsu, dělal špatně. Ne tedy, že bych věděl, co přesně a jak provést teď, aby to fungovalo, to ne, ale mohl jsem vnímat minimálně to, kde jsem v té základní manipulaci s chakrou udělal předtím chybu.

Ale musel jsem se začít věnovat zas svému – Narutově – okolí, protože mladý budoucí ninja se svitkem na zádech vyrazil právě rychle pryč – na místo, o kterém mu Mizuki řekl, že se tam s ním potká. Cítil jsem z něj radost a spokojenost. A také trochu té rošťácké, vtipálkovské škodolibosti, která doprovázela všechny jeho větší i menší žerty. Rychle běžel skrz vesnici až do lesa – a tamtudy ještě pár minut, než dorazil na mýtinu, kde konečně zastavil. Po krátkém vydýchání rozbalil první kousek velkého svitku.

"Maaaa... proč proč proč! Bunshin no jutsu je jediná technika, která mi nikdy nešla! Proč musí být i tady – a zrovna jako první!" lamentoval po přečtení nadpisu šeptem. Soucítil jsem s ním – zatím tiše. Nakonec se skutečně začetl více a já akorát spolu s ním přijímal nové informace o nové technice a učil se – jako on.

Stačily mu první dva odstavce. Vlastně jen jeden z nich, protože ten první týkající se rizik techniky poněkud nezodpovědně přeskočil. Stejně nezodpovědně jsem ho to přeskočit nechal. Sám jsem to ale v rychlosti prolétl.

Nakonec jsem se musel spokojit jen se dvěma dalšími odstavečky navíc, které ale beztak pojednávaly jen o tom, co jsem už věděl. Připomněl jsem si tedy informaci o přenosu vzpomínek klonu do originálu, když je klon zničen, a že kvalita formy (tedy pevnost klonu) a obsahu (osobnost klonu a jeho samostatnost) závisejí na množství chakry do techniky puštěné. Víc jsem nezjistil, protože Naruto se zvedl, svitek svinul, a začal trénovat.

I tohle jsem nechal celé jen jemu samotnému. Nechtěl jsem na sebe zatím znovu upozorňovat, abych nerozptýlil jeho pozornost. Zároveň mi to dávalo možnost ho nerušeně sledovat – zevnitř, z jeho mysli, v jeho mysli.

A pak zas všechno běželo jako podle anime. Přihnal se Iruka, přihnal se Mizuki. Pak řekl Mizuki Narutovi o Kyuubi. Mizuki zranil Iruku. Naruto začal utíkat a ti dva se ho snažili chytit. Naruto zatím nepřemýšlel o ničem kolem a jen se snažil uniknout, ale cítil jsem, jak se ty nové informace pohybují jen těsně na okraji jeho vědomí. Nebude to trvat dlouho a bude se jim muset věnovat. Zatím ale pokračuje vše podle známého scénáře. Mizuki a Iruka spolu "debatují", zatímco je Naruto schovaný za stromem... Iruka dá jasně najevo, že Naruta bere jako jeho a ne jako Kyuubi, načež se Mizuki Iruku pokusí zabít – a Naruto mu to nedovolí. Jeho nově nabytá technika přitom přijde vhod. A Naruto se stává geninem. Toto vše bez toho, abych já nějak zasahoval nebo o sobě dával vědět. Prožíval jsem to s ním – s lehkým odstupem zapříčiněným jednak tím, že mě neovlivňovaly jeho emoce, a pak také tím, že jsem věděl, co se bude dít a jak. I tak jsem ale cítil velkou úlevu, když už to bylo vše za námi a my se vydali domů – do malinkého bytu v méně rušné části Konohy.

Poté, co se Naruto rozloučil s Irukou, který už beztak potřeboval zajít za nějakým doktorem, a zavřel za sebou dveře domů, povolila konečně ta hráz, jež držela všechen ten chaos způsobený Mizukim stranou, a já vnímal spolu s ním, jak jeho – a teď už zas i mě – zaplavují informace, myšlenky, otázky, snaha je zodpovědět, a znovu otázky – tentokrát nezodpověditelné.

Naruto se s nimi chvíli potýkal sám. Věděl jsem, že i tady by nebylo úplně vhodné zasáhnout, protože... prostě protože nějaká dobře myšlená, leč nepromyšlená snaha z mé strany by mu mohla spíš uškodit, než pomoci. Navíc teď o mně už zas věděl – nebo minimálně věděl, že o mně vědět může, a tak měl možnost se kdyžtak ozvat. Pochyboval jsem ale, že tak učiní vzhledem k tomu, že se dozvěděl to, co vlastně způsobilo většinu negativních věcí v jeho životě.