Ethan | Dreamwalker interlude 1

Jakkoliv nemožné se to zdá být – a jakkoliv nemožným se to i mně později zdálo být – usnul jsem.

- a probudil se u sebe v pokoji, ve svém těle, ve své realitě, se svými schopnostmi a znalostmi. To jsem zkusil vlastně hned – jestli nedokážu udělat nějaký "bunshin". Nedokázal jsem.

Bylo skoro sedm ráno. Do budíku mi zbývá asi dvacet minut, tak jsem se zas uvelebil ve svém doupěti a chtě nechtě se začal zamýšlet nad tím, co ten sen... sen nesen... vlastně znamenal. Jestli znamenal. Ostatně...

Sáhnul jsem si na nos. Byl v pořádku.

Sáhnul jsem si na čelo. Teplota normální. Nejsem nemocný. Ale možná jsem se zbláznil. Pokud tomu tak je – není bláznivá už jen ta myšlenka, že blázen přemýšlí o tom, jestli se nezbláznil...?

Budík mě konečně vytáhnul z postele. Mysl mi podsouvala jednu myšlenku za druhou, mozek běžel naplno – došlo mi, že už vlastně nějakou dobu, protože i minulou noc jsem se nevyspal pořádně. Mé tělo ano, ale má mysl ne. Začínala být unavená. Asi jako kdyby člověk vymačkal z citronu tu šťávu, která šla hned, a teď se snažil i z těch zbytků něco vyždímat.

Škola přišla skoro jako spása – zejména mnou dříve velmi neoblíbené hodiny literatury. Jen jsem se zaposlouchal do výkladu a cítil, jak se z mého mozku zvedá tuhá mátožná mlha. Konečně jsem zas nemusel něco produkovat. Konečně jsem mohl jen pasivně přijímat. I když to byly informace, jež se u mě v paměti neohřejí příliš dlouho, než je zas vypustím do světa.

Literatura patří, ačkoliv velmi rád čtu, mezi mé nejméně oblíbené předměty. Ty jsem měl na škole jen tři – ještě chemii, protože biochemie mě nebavila ani náhodou, a fyziku – tedy konkrétně: fyzikální praktika. Ne, že bych měl něco proti technice (chtěl jsem se v budoucnu věnovat matematice) – můj nedostatek zájmu a nadšení způsobili zde spíše kantoři nežli nezáživnost učiva. Nechci nudit obsáhlejším popisem – stačí říci, že učitel na fyziku měl přezdívku Uspávač hadů, učitelka na chemii látce očividně nerozuměla, a učitel na češtinu... no, tam to způsobila jedna událost z doby před už téměř třemi roky, od kdy jsme oba na válečné stezce.

Dnes jsem si ale ráno obličej válečnými barvami nepomaloval, a tak literatura proběhla v poklidu, poněvadž jsem se nesnažil učitele nijak naštvat. Ono nakonec se mi to stejně povedlo – a asi to bylo právě tím, že jsem dnes neudělal nic, co by mu dalo možnost nějak mi oplatit skutky z minulých hodin. Věděl jsem ale, že si svou odplatu nechá na další test. Ten píšeme za necelý týden.

Odpoledne se konal trénink karate, kde jsem si zas připomněl, co jsem ve snu měl možnost zažít prostřednictvím Naruta. Útěk skrz les a trocha taijutsu ze souboje s Mizukim mi nechaly dost jasné vzpomínky ohledně práce s tělem. Asi jako když dlouho trénujete jednu věc a pak se vám to jednou konečně podaří úplně správně a začne to fungovat – to si pak zapamatujete ten pocit a veškerý další trénink se už s tím pocitem proplete, nechá se jím vést – dokud toho nedosáhnete znovu, znovu a znovu. Prostě se snažíte přiblížit tomu, co se vám už jednou povedlo.

Poprvé jsem to zažil na lyžích – konkrétně při jízdě na boulích, protože to vyžaduje (podle mě) asi nejvíc práce. Tehdy ve mně zůstala "vzpomínka" na jednu naprosto dokonale projetou část sjezdovky, kterou se mé tělo později neustále snažilo napodobit. Teď to vlastně bylo totéž. Jen s jedním podstatným rozdílem: Naruto byl zcela jistě rychlejší, pružnější a schopnější než já. A vzhledem k váze svého těla rovněž silnější. A měl chakru. Tu jsem nedokázal v tomto světě ani cítit, natož pak použít.

Petr, náš trenér – muž postavy trochu statnější, než byste čekali od černého pásku v karate, s úsměvem maličko přitroublým – dokud se nezačalo cvičit, protože pak okamžitě zvážněl (pamatuji se, jak mě tato změna na prvním tréninku docela rozhodila) – dnes neměl nejlepší náladu. To on, pravda, neměl často, ale i tak – radši bych ho dnes viděl veselého, než něčím naštvaného. To "něco" byl nejspíš Míra, kluk asi třináctiletý, který chodil do skupiny, jež měla trénink před námi. Jeho hyperaktivita a nekonečný přísun energie Petra většinou vysály z veškerého pozitivního naladění, které si snad stihl za ten den nastřádat.

Dnes mi ale asi štěstí přálo a mé obavy ohledně tréninku se nenaplnily. Petr pověřil vedením svého pomocníka, rovněž černého páska, Karla, a odešel do šatny. My si mezitím nastoupili a po pozdravu začali s rozcvičkou.

Příliš šancí, abych vyzkoušel ty "vzpomínky", které v mém těle zůstaly po tom snu, jsem ale nedostal. Jen jednou jsme se věnovali krátce cvičným soubojům, a tam se toho příliš stejně nedá zjistit, protože tyhle souboje nejsou volné zápasy, ale nácvik konkrétního útoku a konkrétní obrany. Tak jsem se musel nakonec spokojit jen s těmi pár příležitostmi, jež jsem si spíš vytvořil, než že bych je dostal. Asi je jasné, že jsem si za své "inovace" vysloužil Kájovo napomenutí. Zvlášť, když se mi podařilo ho při jednom tom pokusu (nechtěně) zasáhnout.

Doma se mi s postupujícím časem vracely myšlenky zas zpátky ke snům. Když jsem pak usínal, bylo to s pocitem, co se napůl skládal z obav a napůl z očekávání.