Ethan | Dreamwalker 03

"Tým 7 – Haruno Sakura, Uzumaki Naruto a Uchiha Sasuke," předčítal Iruka-sensei přesně podle toho, jak to bylo i v manze a anime. Nemohl jsem v tomto ohledu čekat žádnou změnu (modlil jsem se, aby žádná nenastala), protože výsledky zkoušky byly tytéž jako v původním příběhu – tedy až na test, ale předpokládám, že ten už nemohl zamíchat kartami natolik, protože známky z testu tvořily pouze jednu pětinu celkového hodnocení, do něhož se započítávaly ještě výsledky z taijutsu, ninjutsu, teorie chakry a ninja-technik, a fyzických testů na výdrž.

Naruto prožíval najednou euforii i totální zoufalství, když se mu splnil sen ohledně Sakury a naprosto nesplnil ohledně Sasukeho. Veškeré jeho myšlenky se točily kolem toho. Pak se začal věnovat představám, jak Sakuru co nejvíc oslní svými schopnostmi (a jak při tom co nejvíc pošpiní Sasukeho)...

A pak se učebna začala pomalu vyprazdňovat, jak si jednotliví senseiové chodili pro své novopečené geniny. Zahlédl jsem pár známých tváří, pár neznámých, podíval se konečně pořádně na Kurenai... a brzy jsme tu zůstali poslední tři, když i Iruka musel odejít, aby stihl svou další hodinu s jedním z nižších ročníků.

Naruto těkal očima z jednoho svého kolegy na druhého. Chvilku si přeměřoval Sasukeho zas stoicky (anebo ignorantně?) sedícího o pár míst vedle, a chvilku si prohlížel Sakuru a nechával se unášet svými fantastickými představami. I přes to se ale začínal pomalu nudit. Jeho mysl se co chvilku zaběhla a začala se věnovat nápadům, jak se alespoň na moment alespoň trochu zabavit. Zatím se ale nejednalo o nic, co by mohlo poškodit kohokoliv cizího, tak jsem nepovažoval za vhodné se nějak ozývat.

Vlastně jsem se sám na moment ponořil do svých vlastních vzpomínek. Když mi bylo dvanáct, začal jsem právě chodit na osmiletý gympl. Seděl jsem tam v lavici s jedním kamarádem, s nímž jsme v průběhu následujících čtyř let vymysleli neskutečné množství lumpáren. Občas se jednalo o neškodné kreativní záležitosti (jako z křídy vyřezávané postavičky, kde tím jediným, co mohlo kdy komukoliv vadit, byl pak všudypřítomný bílý křídový prášek), občas o stejně kreativní, ale malinko škodnější nápady (jako když jsme natáhli přes vchod do třídy po celé šířce proužky toaleťáku a na obou stranách je přilepili k futru), anebo jsme vymysleli věci odvážnější, nejspíš ani trochu kreativní, ale neméně zábavné pro nás a naše spolužáky (nejčastěji se jednalo o různé "úkoly" v průběhu hodiny – třeba stoupnout si na lavici a zas si sednout na židli, aniž by to učitel zaregistroval).

Zasnil jsem se ve vzpomínkách, a tak si až po chvilce všimnul, že mě Naruto vnitřně pozoruje. Vypadal zvědavě – a velmi zaujatě.

- Copak? – vytrhl jsem nejprve sebe a pak i jeho z lehce "mimo"- stavu. Trhnul sebou, ale naštěstí jen málo, takže si toho Sakura ani Sasuke nevšimli.

- Napadaj tě suprový věci! – zvolal v mysli uznale a teď pro změnu já jsem mohl sledovat, jak se rozbíhají jeho nápady – a rozvíjejí ty moje, které jsem mu teď poskytl. Většina vylepšováků v sobě samozřejmě nesla použití různých špičatých nebo ostrých věcí – nebo obojího.

- Oh, děkuji za uznání, - prohlásil jsem s lehce ironickým nádechem a snažil se Naruta zabrzdit, když se už už chystal něco začít realizovat, aby potrestal svého nového učitele, který se opozdil o více než půlhodinu.

- Naruto, ty chceš být Hokage, že ano? – začal jsem hned od počátku sázet na tu nejsilnější kartu. Reakce mě nepřekvapila.

- Ano! Stanu se Hokagem a budu nejsilnější ninja z celé vesnice! Všichni mě pak budou muset respektovat! Budu nejlepší! ... -

- A jsi si vědom toho, že Hokage je nejlepší ve všech ohledech... -

- Eh? –

Ano, i tady byla reakce docela jasná. Na jednu stranu jsem se malinko chytal za hlavu, ale na druhou jsem se nedivil. Sice jsem měl možnost s Narutem mluvit docela přímo – a stejně přímo vnímat i některé jeho pocity a myšlenky, ale i tak jsem stále zapomínal, že je mu teprve dvanáct a já od něj tedy nemohu čekat dospělejší přístup. A nesmím zapomínat rovněž na jeho ne zrovna nejšťastnější dětství a nepříliš plodně strávený čas ve škole. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že celá tahle situace bude chtít ode mě mnohem víc pečlivého přemýšlení, než jsem předpokládal, pokud ji chci zvládnout. Zapomněl jsem započítat některé úplně hlavní veličiny.

Teď ale bylo potřeba, abych odpověděl.

- Hokagem se člověk nestane, protože umí nejlepší jutsu, nebo dokázal porazit největší počet nepřátel. Síla a počet technik nestačí. Důležitější je to, kým člověk je, jak jedná, jak se chová k ostatním. Jak je schopný řešit problémy, jak se dokáže rozhodovat v těžkých situacích.

Hokage je vůdce, závisí na něm osud všech lidí ve vesnici. Tito lidé ho poslouchají a plní jeho rozkazy, ale to je kvůli tomu, že mu důvěřují. Věří, že jeho rozhodnutí jsou správná – správná pro celou vesnici i pro samotné jednotlivce. A tuto důvěru si dokáže získat jen ten, kdo je silný v sobě, ne pouze svými technikami. –

Na moment jsem se odmlčel. Bylo mi jasné už v okamžiku, kdy jsem to vnitřně dořekl, že taková informace může být pro Naruta zatím příliš nekonkrétní, nepředstavitelná. Začal jsem tedy přemýšlet o nějakém příkladu, na němž bych mu to lépe ukázal. Naruto mě však stihl překvapit svou otázkou dříve, než jsem na něco přišel.

- Silný v sobě znamená, že má plno čakry? S čakrou jsem nikdy neměl problémy. Iruka-sensei dokonce říkal, že jí mám mnohem víc než ostatní - - -

- Ne, silný v sobě znamená, že víš, kdo jsi a co chceš dokázat, kým chceš být. A že to žiješ. Že jsi tím, kým být chceš. –

- Já chci být Hokagem. Znamená to, že silný v sobě budu, až se jím stanu? –

Naruta sice debata očividně zaujala, ale neorientoval se o nic víc než na začátku. A mně bylo jasné, že za to můžu já a moje nevhodná volba slov. Zabředávám do toho čím dál tím víc. Jenže žádná další, jednodušší a lépe pochopitelná cesta mě nenapadala... nezbývalo mi tedy než pokračovat – a doufat, že to ještě víc nezkomplikuji.

- Je to složitější... - zamyslel jsem se zas na moment. Naruta jsem vnímal v tom společném prostoru, kde se setkávaly naše vědomé mysli uvnitř té jeho. Vypadal přesně jako navenek – jen s tím rozdílem, že některé silnější pocity, myšlenky a představy se promítaly v kratších nebo delších záblescích kolem něj - asi jako obrazy z dataprojektoru. Na první pohled bylo znát, že vnímá, a že se snaží pochopit, co mu chci říct. O to víc mě mrzelo, že se mi nedařilo přehodit správně výhybku a začít mluvit tak, abych nic důležitého nevynechal, ale aby mu to bylo jasné. Hlavou mi dokonce proběhla myšlenka, že s takovouhle sotva mám šanci stát se někdy učitelem, jak jsem si ve své realitě přál a jak jsem plánoval. Radši jsem ji ale co nejrychleji zase zahnal.

- To první totiž není, jakého postu... - nakonec jsem se ale zarazil uprostřed věty a namísto toho, abych ji dokončil podle svého původního záměru, jsem se pozorněji "zadíval" na chlapce před sebou. – Co pro tebe vlastně znamená být Hokagem? –

- Eh? Co to pro mě znamená? Že budu nejlepší ninja ve vesnici. Všichni mě budou muset respektovat a brát. Nikdo si nebude smět dovolit chovat se ke mně... ošklivě, - odpověděl okamžitě způsobem, jako bych ztratil rozum a on se pokoušel mi pomoct ho znovu najít.

- Ne, tak jsem to nemyslel. Kým budeš? Budeš pořád tím Narutem, kterým jsi teď? Nebo se v něčem změníš? Budeš se chovat jako teď? Budeš mluvit stejně? Budeš se stejně oblékat? ... Bude ti kolik? Dvacet třeba? Dospěješ – jaký pak budeš? –

Viděl jsem, že chtěl začít odpovídat okamžitě, ale zarazil jsem ho a nechal ho znovu vnímat pár představ pomocí toho našeho společného myšlenkového kanálu, který jsme objevili včera, když jsem mu ukazoval tlapy lišky. Stačilo si to jen představit a myslet na to, že mu tu představu... posílám – a ona se promítla mezi nás tak, že ji byl schopný vidět. Přišlo mi to jako zhmotnělá telepatie.

I přesto, že by komunikace čistě skrz tento kanál byla určitě jednodušší než tím naším povídáním, volil jsem radši tu pomalejší a méně přesnou variantu. Důvodů jsem pro to měl hned několik. Na prvním místě stál ten, že, a na to jsem narazil i teď v té naší debatě, hodně mých myšlenek je pro Naruta nepochopitelných i takhle při povídání, a kdybych mu poslal některé z nich v jednom uceleném "balíčku", staly by se naprosto nestravitelnými: promítnout se dají jen obrazy, konkrétní představy – ale ne už pocity nebo třeba vzájemné vztahy mezi věcmi, a ty by tak prostě nepochopil, i kdybych byl schopný mu je "poslat" přímo. Pět let sice není taková doba, ale pokud je to pět let mezi dvanáctiletým a sedmnáctiletým, hraje to hodně velkou roli.

Dalším důvodem je, že ani jeden jsme si zatím nestihli zvyknout na situaci, v níž jsme se ocitli, takže ani na ten rychlo-kanál. A v neposlední řadě jsem se tak rozhodl samozřejmě i proto, že když si budeme povídat, můžu Naruta trochu poznat.

Teď jsem myslel na starší verzi jeho a ukázal mu pár možností, jak by mohl vypadat a jak by se mohl přitom chovat. Zahrnul jsem i Naruta, který působil hodně jako Yondaime, čtvrtý Hokage, o němž jsem věděl, že je Narutovým vzorem. Vnímal jsem, jak obrazy dorazily k chlapci, a jak je sleduje asi jako promítaný film. A jak nad nimi přemýšlí.

Odpovídat začal až po chvilce.

- Chtěl bych vypadat takhle. – řekl zamyšleně a někde mezi námi se ve "volném prostoru" mezi mou a jeho myslí zhmotnila dvacetiletá verze Naruta, který působil jako čtvrtý Hokage. Počítal jsem tedy původně správně.

- Pověz mi o něm, - vyzval jsem ho a ukázal na toho Naruta, který se mezi námi vznášel jako 3D projekce.

Ticho. Došlo mi, že jsem se znovu unáhlil a chci po něm příliš. Vzal jsem to tedy z druhého konce.

- Pověz mi, jaký byl podle tebe čtvrtý Hokage, - upravil jsem svou otázku. Tady už se chytil.

-  Cool. Silný. Každý nepřítel se ho bál, protože z něj cítil jeho obrovskou sílu. –

- Výborně. A co přátelé? Co běžní lidé? Co ti z něj cítili? –

- Běžní lidé? Ti ho měli rádi, protože věděli, že je ochrání. –

- Chtěl bys být taky takový?- ptal jsem se možná trochu zbytečně, protože odpověď jsem už vlastně znal. Ale důležité to bylo, aby Naruto tu představu teď skutečně spojil se sebou.

- Ovšem! Já - - - nakonec se ale zarazil, než dopověděl znovu své přání být nejsilnějším z celé vesnice, aby ho všichni respektovali – možná kvůli tomu, že mu připadalo zbytečné to opakovat teď, když si byl jistý, že ho jeho posluchač vnímal už poprvé.

- Představ si ho jako cíl, k němuž vede několik cest a ty si můžeš vybrat, kterou cestou se vydáš. – Viděl jsem, jak přikývl, zvědavý, co přijde dál. – Jde o to, abys šel po takové cestě, která tě dovede k cíli a zároveň nezničí tebe takového, jaký skutečně jsi. –

- Jak by to ty jiné cesty mohly zničit? Já jsem já přeci, ne? –

- Ano, jsi. To nemůže nikdo změnit. Ale ty můžeš být přeci kýmkoliv... záleží jen na tobě, co si vybereš. Můžeš být Naruto-ninja, můžeš být Naruto-ANBU, Naruto-Hokage. Můžeš přestat s kariérou ninji a stát se Narutem-obchodníkem. Můžeš se odstěhovat z Konohy a založit někde v jiné zemi svůj vlastní stánek s ramenem. Můžeš se stát vyhnancem - -

- Ne! To nikdy! – ozval se okamžitě.

- Touhle cestou bys nikdy jít nechtěl? –

- Ne! To bych radši... to bych radši celej den sloužil Sasukemu! –

- Takže tuhle cestu můžeme rovnou zavrhnout. Přesně takhle si vybíráš pro sebe tu pravou. Totéž děláš, když už máš jasný svůj cíl – že se chceš stát Hokagem – a teprve k němu míříš. I tam totiž může vést hodně různých cest. Když si vybereš cestu takovou, že tě bude štvát, akorát tě to vyčerpá a znechutí. Když si ale zvolíš takovou, že tě bude naplňovat, budeš spokojený a v sobě silný.-

- Čím? Jak? Jen tím, že půjdu po tý správný cestě? –

Přikývl jsem.

– A ostatní to nějak budou vědět?-

- Ostatní to ucítí a bude je to inspirovat a povzbuzovat.-

Zamyslel se znovu. Já jsem zatím seděl potichu a probíral se tím, co jsme zrovna dopovídali, a přál jsem si mít možnost udělat si někam nějaké poznámky, protože než se probudím u sebe doma, plno věcí z toho zapomenu.

Když jsem se pečlivě soustředil, mohl jsem z Naruta cítit hodně – tedy za předpokladu, že on mi v tom nebránil – a byl jsem za to rád, protože, ačkoliv mu to trvalo malinko déle, než co jsem původně předpokládal, se v tom všem začínal alespoň z části orientovat. A to byl velký úspěch vzhledem k pro něj dost abstraktnímu tématu debaty.

"Narutoooo!" vytrhl nás najednou vysoký dívčí hlas. Sakura Narutovi mávala rukou před očima, jak se snažila získat jeho pozornost. "Baka!" hartusila, tentokrát s oběma rukama pevně v bok. 

"Nani?!" vzpamatoval se Naruto a snažil se zamaskovat své zamyšlení použitím o něco více decibelů.

"Snad neusínáš? Přece nechceš, aby náš tým vypadal špatně, až si pro nás náš učitel přijde?" rozčilovala se Sakura. Po očku přitom sledovala Sasukeho, jak ten se bude tvářit na její snahu zařídit, aby se jako tým uvedli co nejlépe. Jenže Sasuke ji ignoroval jako všechno kolem, a ji to naštvalo ještě víc. Naštěstí se zatím nechystala potrestat Naruta nějak fyzicky, tak mohl být – a já s ním – klidný.

I když můj klid netrval příliš dlouho. Při sledování původního příběhu jsem Narutovo zbláznění do Sakury považoval vždycky za něco nepodstatného, ale teď jsem zjistil, že jsem se velmi pletl. Narutovi v hlavě běžela jediná myšlenka – Sakura-chan, Sakura-chan... – a ta ho teď, když mu dívka věnovala svou plnou pozornost, téměř paralyzovala. Já jsem už sice také zažil nějaké to zbláznění do určité osoby, ale nikdy ne takovéhle. Tohle už nebyla zamilovanost, to bylo zmagoření. Naruto zůstal stát s přiblblým výrazem v obličeji, jak mu hlavou probíhaly jeho všemožné fantazie, kdy si představoval sebe a Sakuru jako zamilovaný pár.

Ach, Naruto, pomyslel jsem si, asi mě za tohle budeš nenávidět, ale... věř, že ti to do budoucna víc než pomůže.

Bez větších problémů, neboť Naruto byl patřičně mimo ze svých představ, jsem se znovu ujal vlády nad tělem. Přiblblý výraz v okamžiku zmizel. Sakura se na mě udiveně podívala, překvapená náhlou změnou. Došlo mi, že od její otázky mohla uběhnout sotva vteřina nebo dvě.

"Sakuro," začal jsem a záměrně vypustil "-chan", jímž bych dal najevo svou náklonnost, "nech mě na pokoji, prosím. Popravdě – mám už dost tvý panovačný nátury. Jsi protivná," zakončil jsem. Záměrně jsem volil slova, která občas použil Sasuke, když už nebylo zbytí a on jí musel věnovat svou pozornost. I tón jsem použil stejný. Musel jsem se akorát hlídat, abych nezněl příliš tvrdě, protože jsem měl sklon neustále zapomínat, že ani Naruto, ani ona nejsou mými vrstevníky.

Bez emocí jsem sledoval, jak se Sakura snažila nějak reagovat, ale pokaždé se nejistě zarazila. Trochu vzdáleně jsem měl možnost vnímat i Naruta, jenž si všiml, co se stalo a vysílal ke mně vlny ochromeného zděšení. A aby toho nebylo málo, stočily se ke mně i doteď stoické oči zbylého člena našeho týmu. Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec to mohlo být tak maximálně pár sekund, než ten zamrzlý obraz znovu roztál, Sasuke se vrátil ke svému zamyšlenému zamyšlení, Sakura se otřeseně odvrátila a posadila se do lavice kus od nás obou – a Naruto... Naruto se uvnitř našeho společného prostoru v jeho mysli sesul na "zem" a spaloval mě vyčítavým pohledem.

Ve třídě jsem se ještě stále jako ten, kdo kontroloval Narutovo tělo posadil podobně jako Sasuke a dal tak najevo, že nemám náladu na nějaké vnější vyrušení. Pak jsem se neubránil krátkému povzdechnutí, když mi došlo, že mě čeká další delší debata...