Ethan | Ivánku, Ivánku...

Divadelní hra z prostředí učitelského kabinetu - aneb co se děje o přestávkách, když žáci vymýšlejí představení na maturitní ples.

Nasťa (50-55 let, dějepis)

Lucius (27 let, matematika)

Leo (33 let, tělocvik)

Irene (45 let, výtvarná výchova)

Virginia (21 let, praktikantka – výtvarná výchova)

2 studentky z Luciovy třídy, maturantky

1. zjevení (Nasťa)

(přijde, sundá si kabát, vyndá si nějaké věci na stůl, může začít opravovat testy, ...)

2. zjevení (Nasťa, Lucius)

Lu: (vchází dobře naladěn)

Lu: Nasťo, Nasťo, ty čarodějnice prokletá, zmije jedovatá, ty už jsi tady?

N: Jen počkej, Lucie, ty ještě uvidíš – medvěd se mi bude klanět k zemi, ale ty při tom ohneš svůj hřbet!

Lu: Já být medvědem, měl bych teď zimní spánek, byl bych v brlohu a ty bys tu matiku musela odučit za mě.

N: No však ty ani tak nejsi žádné ranní ptáče.

Lu: Ale ty, jak se zdá, dál doskáčeš za nás oba.

N: S tím, kolik je práce ohledně maturitního plesu, se vyplatí trochu si přivstat.

Lu: Od kolika že tu jsi?

N: Tady od půl sedmý, ale před školou jsem stála už v šest. Kéž by dnes školník nebyl býval zaspal...

Lu: My God, stejně tě nechápu.

N: Hm?

Lu: Co?

N: Nerozuměla jsem.

Lu: (překládá) Můj bože.

N: Chm. Mladá generace. Zanglikanizovaná.

Lu: (špulí pusu - "pout") Tsss, urusai.

N: Co znamená zas tohle?

Lu: Nooo, jak to říct... Abys hlasitost svého projevu týkajícího se mé generace přiblížila k nule?

N: (po chvilce zamyšlení, kdy bude aspoň moment koukat na Lucia jako na někoho, kdo přišel z jiné planety, ale pak jí to dojde) - Jinými slovy, ať jsem zticha? (se smíchem) Jsem myslela, že se to řekne jinak.

Lu: Bylo to japonsky.

N: Jo tak...

3. zjevení (Nasťa, Lucius, Irene)

(vchází Irene)

I: Zdravím! Tak jsem tu – (něco jí spadne na zem z toho, co drží) – Kruci...! (snaží se to zvednout) – No ale donesla jsem to aspoň sem... Leo, jak to vypadá s nácvikem nástupu? Páni, venku už je pořádná zima. Doufám, že letos bude na Vánoce sníh. (vzdá to se sbíráním věcí – má je na zemi nebo na stole nebo na židli nebo všude možně – a začne si sundávat bundu/kabát) Leo, co budeš potřebovat vyrobit na ten nástup? (pro sebe) Co jsem to ještě chtěla? (zastaví se na moment – nejlépe s rukou v rukávě pořád, případně s šálou napůl sundanou) Aha – je tu už ta moje praktikantka? Doufám, že ne, nepamatuju si, jak se jmenuje. Leo? Vymyslela si už ta Luciova třída, co chtěj mít na plese za téma tý svý scénky? (pro sebe) A – už vím, Dakota se jmenuje ta holka. Nebo ne? Takový divný méno to bylo... (zas do místnosti těm dvěma) Leo? No tak, proč mi nikdo neodpovídá?

Lu: Obávám se, že Leo ti teď neodpoví, neb tu není. Budu ti stačit já jako jeho mluvčí?

N: (sleduje tu spoušť, přehraně se chytne za hlavu) No nazdar... (k Irene) Zapomnělas, že Leo chodí vždy na poslední chvíli?

I: Ono není 7:55?

Lu: Né, je sotva tři čtvrtě...

I: (zaculí se nevinně) Aha. (k Luciovi) A co tady děláš ty tak brzo? (a hned nadšeně) Ale tak to máme plno času probrat ten ples! Lucie, tvoje třída bude mít tu scénku – už si vybrali téma? Víš přeci, že je nejvyšší čas? Měl bys jim domluvit! Aby se to vůbec stihlo –

Lu: (přeruší Irene) - Počkej, brzdi, brzdi - víš že už jsem jim domlouval - navrhoval všechno možné a oni se ne a ne rozhodnout. Ale včera jsem jim řekl, že dnes mají poslední možnost mi říct, co si vybrali, jinak dám něco podle sebe.

N: Něco podle sebe? A už víš co?

Lu: ... Asi nejspíš něco z toho, co jsem jim říkal jako inspiraci. Sice tím nebyli úplně nadšení, ale pokud nebudou schopní si vymyslet něco sami...

N: A čím jsi je inspiroval?

Lu: No - Karnevalem v Riu, Breakdance z NY, Africkými tanci...

N+I: (přeruší ho) A z toho si nevybrali?!

Lu: (pokrčí rameny a povzdechne si)

I: (hypernadšeně)  Africký tance! Vyber africký tance! (pak se zastaví uprostřed pohybu náhlou vizí a zasní se)

Lu: (mimo z jejího nadšení a následného náhlého zasnění) Hm..? Napadlo tě něco dobrýho?

I: (vzpamatuje se) Umíš si představit, jak by se dalo vyhrát si s oblečením a výzdobou? I ten nástup by se dal podle toho udělat! Zkusím to navrhnout Leovi. (pro sebe) Chm, ten je občas stejně nezodpovědnej jako ti studenti... Kde vůbec vězí?

N: Ale to vůbec není špatný nápad...

I: Žejo – teda: že ne? Můžu jim pomoct s takovýma těma sukněma. A makeupem. Snad to kluci přežijou. Ale když jim řekneme, že to bylo vlastně malování pro válečníky... A k tomu nástupu - budete ochotní si na sebe taky něco podobnýho oblíct? Říďa by mohl jít za kmenovýho šamana –

Lu: (smích)

N: Myslela jsem to spíš tak, že celé to téma je dobrý nápad. Do zimy to bude příjemné prohřátí.

4. zjevení (Nasťa, Lucius, Irene, Leo)

Leo: (vchází, je uspěchaný, udýchaný, jde na poslední chvíli)

Le: Zdravstvujte, rebjata! Tak mě tu máte!

Lu: Pohroma je tu. (sebere si věci a začne odcházet na hodinu) (odlehčeně/případně se bude pochechtávat) Leo a Irene spolu - radši vyklidím pole.

Le: (Luciovi) Kliď se nešťastníče. (zastaví Lucia, když ten už je skoro za ním) Oh - moment - má ta tvoje třída to téma?

Lu: Dneska maj deadline. (všem) Zatím!

I: (Leovi) Máš ty ten nástup?

Le: Nástup?

I: No nástup nástup. Víš - nástup?

N: Já také radši vyrazím. Za půl minuty zvoní a dějiny jsou příliš zajímavé než aby směly být ochuzeny - byť o pár vteřin. Nezbořte nám kabinet.

(chvilka ticha)

I: Říkala půl minuty? Musím letět! Mám třídu až nahoře. (odběhne)

Le: ...Nástup..? (kroutí hlavou) (začne něco hledat) Člověk přijde – hned jedna otázka za druhou, a než odpoví, jsou všichni fuč... Hmmm. (sebere ze stolu píšťalku, pískne si a odejde)

5. zjevení – 1. přestávka (Lucius, Leo, Irene, Virginia, 2 studentky)

Lu: (hodí věci na stůl, obejde stůl, posadí se za počítač/začne se věnovat něčemu)

(přicházejí Irene a Leo, spolu)

I: ... nechápu! Co víc jim mám nabídnout než volné pole působnosti? Vypadá to, že si to tak přejí, a přitom ve chvíli, kdy jim to někdo umožní, nejsou schopni svou fantazii uvolnit ani o kousek! Tak co víc mám vymyslet?

Le: Neber si to tak... Je jasné, že ve chvíli, kdy po nich chceš, aby se odvázali, to neudělají. Totéž mám na tělocviku – dokud u nich nestojím, hrají takticky dokonale. Jakmile se přiblížím, hned se vrátí k nějakým zavedeným postupům a dostat z nich originální myšlenku je skoro nemožné.

Lu: Téměř začínám doufat, že jste konečně pochopili mou těžkou, přetěžkou roli učitele matematiky –

Le: (přeruší ho) Jo? Tvoje matika nemá nic společnýho s vymýšlením originálních taktik třeba u fotbalu –

I: Natož nových přístupů ve výtvarce.

Lu: Však vám neoponuji... Matematika v sobě drží toto všechno! Originalitu i některé osvědčené postupy. Jenže studenti se naučí osvědčené postupy – a nic víc je nezajímá,.

Le: Stejně... U tebe to je normální. Matika je něco jinýho než tělák. Jeden by řekl, že při tělocviku se trochu uvolní – a oni ne. Chceš po nich něco víc? Chtít můžeš. To je tak všechno...

I: Tak!

Lu: Hmh... (k Irene) A co jste dnes dělali?

I: Surrealismus...

(zaklepou studentky a Virginia, která vypadá jako další studentka)

Le: Dál!

(studentky a Virginia vejdou)

Studentky: (Luciovi) Pane profesore – my vám chceme říct, že jsme se dohodli na tom tématu.

Lu: Výborně! Povídejte.

Studentky: Třída se shodla na době Ludvíka XIV.

Lu+I: (překvapení)

Studentky: Byl byste ochotný představovat Ludvíka?

Lu: Ludvíka?

Studentky: Krále Slunce!

Lu: Já??

Studentky: A kdo jiný? (hihňají se)

Lu: Dobře. Krále Slunce tedy.

Studentky: Skvělý! Díky! – Teda... děkujeme. (zmizí)

Lu: (Virginii) A ty?

V: Já... Dobrý den - ... Já jsem tu na tu praxi.

Lu: Ehh. Aha...

I: Aaa! To jdete za mnou! Jen pojďte dál! Šup šup, honem honem. Máme plno práce!

V: (je mimo, ale vejde) Promiňte...

I: Zač se omlouvat? Máte tady praxi, nebo ne? (Virginia přikyvuje) No tak vidíte! Já jsem Wolfová. No jen se nestyďte a pojďte dál! Však toho máme hodně na stihnutí!

V: (pomalu vchází) Já... já... Virginia Verdone.

Le: (vvede ji dovnitř) No nestyďte se. Tady jsme všichni jako jedna velká rodina –

I: Přesně tak! A když už jste tady, slečno Carolino, můžete nám hned pomoct!

V: Já... já jsem Virginia –

I: (k Luciovi) Tak tví studenti si vymysleli Ludvíka XIV...

Lu: Trochu nečekané, ale budiž.

I: A tebe chtějí jako Krále Slunce...

Lu: (napřímí se, potěšený) Ach, ano.

Le: (chechtá se) Král Slunce! 

Lu: Takhle se chováš ke svému králi, poddaný? Skloň svou hlavu a možná ti odpustím!

I: Vidím, že do role ses vžil dokonale. (k Virginii) Co charakterizuje kulturu v době Ludvíka XIV.?

V: ...

I: Napovím vám – co kromě oblečení bude nutné na našem milém králi upravit, aby ho lidé jako Ludvíka poznali?

V: (prohlédne si pozorně Lucia) Bude potřebovat paruku?

I: Výborně! Přesně tak! Vidím, že jste znalá svého oboru! (začne štrachat)

Le: Tak, náš milý, studenti si vymysleli Krále Slunce – a protože jím máš být ty, bude se tvá královská hlava muset sklonit pod královskou parukou...

Lu: Nevím, jestli nemám začít litovat, že jsem vás poznal...

I: Nemám tu teď nic, co by šlo použít, ale můžu se zeptat jednoho známého... zatím postačí tohle! (šoupne Luciovi na hlavu "cosi")

Lu: Aaa! Co to je? To ses někde nechtěla zbavit starýho oblečení, nebo co?!

I: No prosím? Toto je zbytek mého mopu, který jsem nechtěla vyhodit!

Lu: (strhne si to z hlavy) Aaaaa! Nechceš se se mnou příště poradit, než začneš používat mou hlavu jako odkladiště pro nepoužitelný věci?

Le: Vidíš ale, že tohle použitelný bylo.

Lu: (zpraží ho pohledem)

I: Však si to neber tak osobně... chtěla jsem jen vidět, jak ti půjde Ludvíkovská podoba...

Lu: Pochybuju, že se smetákem na hlavě jsem působil nějak... urozeně.

I: S mopem.

Le: S mopem.

(zvoní)

I: Ach, už zas zvoní... dořešíme to příští přestávku! (Luciovi) Popřemýšlím nad něčím milejším na paruku, neboj se. (zas zmizí, Virginii nechá tam, kde je)

V: Ehm...

Le: (mrkne na Irene rozvrh) Učebna 22. Jen utíkejte.

V: (Luciovi omluvně) Promiňte za tu paruku. (odběhne)

Lu: Čekal jsem víc zastání.

Le: Nemohl jsem odolat. Král Slunce... s mopem na hlavě...

Lu: Hmph.

Le: Jen se nečerti. Pošramotilo by to tvou sluneční pověst.

Lu: Hej!

Le: Mizím. (zmizí)

Lu: Gaah! (odštráduje taky)

6. zjevení, 2. přestávka (Nasťa, Lucius, Irene, Leo, Virginia)

I+V: (vejdou spolu)

I: Vidíte, Dakoto, vedla jste si skvěle. Jen míň studu a víc sebevědomí a máte tu mladou verbež v kapse!

V: Myslím, že jsem to zkazila celé...

I: Žádný takový. Každej má občas slabší chvilku.

V: Měla jsem se více snažit...

I: Nelamte si s tím hlavu. Začátky už prostě bejvaj takový. A vůbec – nebylo to tak špatný! Byla to vaše první praxe, ne?

V: ...Ne... Třetí...

I: Ah... No, i tak – bylo to v pohodě. Pojďte mi radši pomoct s tou parukou. Přeci nenecháme Lucia na suchu zrovna když potřebuje naši pomoc!

(hledají, zkoušejí, štrachají)

Le, Lu, N: (vejdou spolu, pánové pustí dámu první)

N: Ach, moji milí, to nemusíte. Stačí, že už tak se cítím jako vaše matka. (vidí Virginii) A – kohopak to tu máme? Vy jste ta mladá slečna na praxi? Pěkně vás vítám.

I: Jo, jo, moje praktikantka. Georgia.

V: (přeruší ji) Eh – Virginia. Virginia Verdone.

N: Těší mě, slečno Verdone. Pánové – vy byste mohli slečně uklidit alespoň kousek svého stolu, co říkáte?

Lu+Le: ...Jasně, mami.

V: Ne, to nemusíte...

N: Věřte, že musejí. Jestli je nedonutíme skrze vás, za chvilku nás tím svým nepořádkem zaplaví.

Le: (s úšklebkem) A příště neříkej, že si nezasloužíš cítit se jako naše matka.

I+V: (ještě stále štrachají)

Le + Lu: (uklízejí si své věci z jedné části stolu)

N: (po chviličce, kdy si trochu vydechne) Dnes je moc úspěšný den. (počká, až jí věnují pozornost) Tvá třída, Lucie, mě dnes velmi mile překvapila. Zdá se, že je francouzská kultura zaujala způsobem přímo nevídaným.

Lu: Jak to myslíš? (myslí si, že N. vtipkuje) Nevyváděli, doufám, nějaký nepřístojnosti?

N: Ale vůbec ne! Ptali se naprosto vážně. Ale nedivím se. Doba Ludvíka XIV. je jedna z nejzajímavějších co se kultury týče. Ptali se mě chlapci i dívky. A zajímala je především móda, což mě velmi překvapilo. Málokdy projeví mladí takový zájem...

Le: Jen vyprávěj a oživ nám trochu ideály o krásách učitelské profese... U mě to bylo dnes jedno zklamání za druhým...

N: Co mám povídat? Téměř celou hodinu jsme strávili povídáním o všech novinkách, které Ludvík v módě zavedl. Hlavně o jeho zálibě v botách a punčochách... Pak jsem je samozřejmě zaměřila zas na jeho politické postoje – vždyť jeho koncepce vlády "Stát jsem já." nebyla ojedinělou – a to nejen v té době.

Le: (Luciovi) Stát jsem já. U tebe možná spíš vesmír – vzhledem ke studentkám...

Lu: Nech si toho. Jen závidíš. Nedivím se... když učíš jen kluky, máš cestu do studentských srdcí těžkou, ne-li nemožnou.

Le: Pch.

N: I tam mě překvapili – nepočítala jsem s tím, že by si z Ludvíkovy vlády pamatovali tak moc. Tak jsem je zkusila dovést ještě k dalším absolutním monarchům, kteří by se vnímali podobně. Bohužel tam nebyly mé snahy příliš úspěšné. Připomněla jsem jim Ivana Hrozného, ale to už jsem si zas přišla, jako bych házela hrách na zeď...

Lu: Tak Král Slunce je asi přeci jen zajímavější. Nedivím se. Je mi sympatický.

N: Ano? Proč jsi mi zamlčel svůj zájem o tuto dobu?

Le: (vyprskne smíchy)

N: (k Luciovi stále) Pověz, co tě na té době zaujalo nejvíce? Čím ti sám Ludvík XIV. imponuje?

Lu: Ehumm... Možná jsem se unáhlil.

N: ?

Le: Tím chce náš milý imperátor říct, že se tu minulou přestávku mihly studentky od něj ze třídy s informací, že téma na maturitní ples už mají vymyšlené.

N: Ano? A pro co se rozhodli? Snad africké tance?

Lu: Kéž by...

Le: Chtějí svého milého třídního vyzbrojit parukou, botičkami s mašlí, že přes ni při každém kroku zakopne... Ah – a punčoškami! Na punčochy bych zapomněl!

Lu: Kuš!

N: Paruka? Mašle? Punčochy? Ty... ty máš hrát... Co že si vybrali za téma?

Lu: No dobu Ludvíka XIV.

N: A ty máš hrát samotného krále?

Lu: (snaží se získat zpátky trochu vážnosti) No samozřejmě. Kdo jiný!

I: No tak, nedělejte si z něj legraci. Tohle je vážná věc. Tady s naší milou praktikantkou jsme našli něco, co by v případě nutnosti mohlo jako paruka posloužit. (k Luciovi) Nemusíš už mít strach z mopu. (drží "cosi")

Le: (tiše směrem k Luciovi) Fuj fuj ošklivý mop!

N: Ah, tak proto je ta doba tak zajímala... Počkejte... něco vymyslíme. Paruka a boty nejsou to jediné, co Krále Slunce charakterizovalo. Stejně už bude zas zvonit – dejte mi tuhle hodinu a něco vymyslím. (chystá si v rychlosti věci)

I: (snaží se dostat Lucia k sobě, aby mu strčila na hlavu to, co našla jako paruku)

Lu: (chce odejít)

I: Počkej, počkej ještě – aspoň vyzkoušej, jestli to půjde.

Lu: Nepočká to? Jenom do příští přestávky?

Le: Jak by mohlo? Král Slunce se přeci musí přichystat na svůj velký ples!

Lu: Abych tě nenechal vsadit do vězení, otroku. Nebo hůř – abych ti nepřenechal svý hodiny, když si tak přeješ, abych je kvůli přípravám na ples nestihl odučit.

Le: Netřeba se rozrušovat, vaše veličenstvo. Pokorně se klidím z vaší cesty... z vašeho pohledu a dohledu...

Lu: Kšá kšá.

(zvoní) (Irene si nepříliš nadšeně odfoukne, že jí zvonění zas kazí plány a odpeláší na hodinu – Virginia za ní v závěsu) (Lucius zůstane v kabinetě poslední, narovná se, udělá nějakou otočku nebo piruetku, případně nějakou hranou úklonu (klidně směrem k publiku) – cokoliv, co ho spojí víc s Králem Slunce, vezme si povzneseně věci ze stolu a velmi královsky opustí kabinet)

7. zjevení, 3. přestávka (titíž)

N: (přichází první, možná si něco říká, možná ne, hledá třeba nějakou učebnici, knihu, kde je něco o Ludvíkovi, pak jim z toho bude ukazovat ilustrace)

Lu: (přichází chvilku po Nastě) (drží dveře dokud nepřijde Leo)

Le: (k Luciovi) Pro tebe je ta role jak dělaná. Jdu celou chodbu za tebou, volám na tebe, ale ty ne – slyšíš asi jen na vaše veličenstvo... (k Nastě) Pch. Stane se Králem Slunce a hup – nehledí napravo, nalevo – ani dozadu.

N: No právě to jsem hledala..., já věděla, že to tu někde je (ukazuje jim knihu) - podívejte, takhle vypadal Ludvík XIV., je zde v kostýmu - převlečený za Slunce. Samozřejmě je to divadelní kostým - on totiž zbožňoval divadlo. A jak vidíte, sám v něm rád i hrál - ale nemyslete si, že to byly hry jako jsou dnes. Tehdy měla hudba mnohem důležitější úlohu, než slova. Jen tak na okraj, hudbu skládal především dvorní skladatel Jean-Baptiste Lully. Jistě vám tedy nemusím zdůrazňovat, že pokud měla tak důležitou roli hudba, tedy nezastupitelné místo patřilo tanci, který byl hlavním výrazovým prostředkem tehdejšího divadla. (konec přednášky)

Lu: (přeruší ji) Jak tanec? Copak já jsem nějaký Nižinskij..?

Le: No, už aby sis začal shánět piškoty a cvičit piruetky...

N: No tak, copak vás musím stále napomínat? Jak malé děti... Balet mám v oblibě, tak žádné znevažování. Navíc, tehdejší tanec neměl s baletem mnoho společného, natož, Leo (to jméno velmi důrazně, ale samozřejmě ne zle), s nějakými tvými piruetkami. Naopak, Ludvík byl i při tom všemožném poskakování považován za mužně vystupujícího panovníka. I když (s takovým tím zklamáním nad tím, když je třeba přiznat chybu idolu), je třeba poznamenat, že na tom měla lví podíl hlavně jeho pověst muže s množstvím vydržovaných milenek. Jistě vám nemusím připomínat slavnou madame Pompadour.

Le: A jé, to nás ještě čekají věci... Stačí, aby se Lucius trochu vžil do role a za dveřmi budeme mít stále roj jeho fanynek snažících se stát se madame Pompidou...

(V tu chvíli zaklepání na dveře, bez výzvy, hned, ale nesměle, vchází Virginia.)

Le: Вот и она! (chechtá se, Virginia se zarazí, neví, co se děje)

Lu: (Virginii, o Leovi, slova z Princezny se zlatou hvězdou - nepamatuju si je asi přesně teď) Nevšímejte si ho, je starý, ale dobrý, jen se mu to už v hlavě všechno plete...

V: Ah. (chvilku stojí bezradně) Mám vám pomoct s tou maskou... (odhodlá se po chvilce k Luciovi)

Lu: Jen pojďte dál. Nebojte se. Král Slunce vítá jakoukoliv pomoc. 

Le: A kde se zdržela Irene – profesorka Wolfová?

V: Řešila něco se studenty. Řekla mi, že mám jít napřed.

Lu: Pokud nemáte v zásobě paruky, jste vítána.

V: (usměje se) Paruky ale opravdu nebyly tím hlavním, co Ludvíka charakterizovalo – (pak se zarazí, že poučuje učitele)

N: Jen pokračujte.

V: Ne, ne, nechtěla jsem říci více.

Le: Slečno... nemusíte se stydět. Lucius je pozitivně nakloněn všem novým a podnětným nápadům –

Lu: Pokud nezahrnují paruky -

Le: - a všechny ty nápady je dokonce ochotný vyzkoušet hned na místě, abychom se snad netrápili přemítáním, zda bude, nebo nebude nějaký proveditelný.

V: Nezahrnují paruky...

Lu: Tak povídejte.

V: Nejen paruka charakterizovala Ludvíkovu dobu. Závažnější se mi jeví – když se podíváte na obrázek, je to vidět – jeho obliba v nízkých botách. Víte, to byla věc, která do té doby neexistovala. Tím se samozřejmě více odhalily nohy a začala navíc éra pánských punčoch. Ludvík vlastně provedl revoluci v módě-

Le: Páni, páni – zpomalte trošku... nečekal jsem, že se takhle rozmluvíte. Zpočátku jste působila tak křehce, a teď aby se člověk bál vstoupit vám do cesty.

V: (sklopí zrak) Promiňte –

Le: Ale vůbec ne. To je dobře. Předtím jste byla nervózní – to známe každý... Nebo za to může Irene a její zvyk zapomínat jména všech, s nimiž přijde do styku? My se s ní známe už dlouho, ale můžete mi věřit, že to trvalo asi půl roku, než mi přestala říkat Loui, Lennarde, Lee a podobně...

V: U vás ale aspoň věděla první písmenko... u mě je to jednou Georgia, podruhé Dakota, Montana, Carolina...

Lu: A u vás vybírá zas podle jiného klíče – vždyť – můžete se brát jako miss USA! Být ženou, bral bych to jako poctu!

V: Od jiné ženy...?

Lu: ... Máte pravdu... A co od nás? Slečno Miss? Mohu vám věnovat královskou úklonu, pokud vás to potěší. (ukloní se)

V: Ach, to nemusíte, mně to nevadí. Jen mě to zarazilo.

Le: (po chvilce) A co s tím kostýmem?

V: Ach, ano, ano, ovšem. To, co skutečně charakterizovalo Ludvíka, a co ho odlišovalo od předchozích panovníků, byla jeho záliba v botách a punčochách - 

Lu: Ahh... – asi jsem zapomněl, že mám dozor na chodbě!

V: V punčochách tedy hlavně, protože chtěl dát vyniknout svým nohám... 

Lu: Ano, zcela jistě jsem zapomněl. Jdu dozorovat. Mějte se tu pěkně. (před odchodem se zastaví u praktikantky) Slečno, kdyby bylo potřeba něco okamžitě vyzkoušet – třeba i ten smeták na hlavě – Leo mě může ve všem zcela zastoupit.

I: (vchází rychle, málem se srazí s Luciem) Ty už odcházíš? Kam jdeš? Chtěli jsme se přeci věnovat tomu plesu...?

Lu: (nervózně) Mám dozor?

Le: Nesnaž se nás obalamutit, veličenstvo. Pokud čtu správně tvůj rozvrh, žádný dozor na programu nemáš.

I: Ach tak. (chytne Lucia za loket) Jen se pěkně vrať. Tohle není žádná legrace. Času není tolik, jak by se mohlo zdát. No šup šup. Postav se sem hezky doprostřed, ať můžeme pracovat. Kalifornie už ti určitě řekla, co mě napadlo! (šoupne Lucia doprostřed místnosti a mezitím ukazuje tašku, v níž má další "cosi")

Lu: Času jsou dva měsíce...

I: Jen nefňukej. To se na krále nehodí. (spolu s V (už zase poslušnou a málomluvnou) něco kutí kolem Lu)

N: A kde my jsme skončili?

Lu: Já skončil s přesvědčením, že pokud na sobě budu mít něco podobnýho jako je v tý knížce, budu rád, když se při chůzi nezamotám do vlastních nohou...

I: Zbytečně to dramatizuješ, Lucie. Neměj strach, zvládnu ti udělat oblek takový, že se v něm budeš cítit pohodně.

Lu: Jenže za jakou cenu?

Le: Ale no tak s tou negativitou. Jsi Král Slunce. Užívej si to!

Lu: Abych tě neusmažil svými královskými paprsky, Leo.

Le: Ale to bys neudělal. Bylo by ti beze mě smutno.

Lu: Aby ses nedivil. Stačí přeci, abych trochu zapracoval na své pověsti s nějakou madame Pompadour a -

N: No tak, už se zas chováte jak malé děti. Lucie, zkus se trochu uvolnit. Na plese při scénce budou vymódění všichni. Nebudeš nijak vyčnívat. A ty, Leo, zkus v sobě probudit trochu empatie.

I: Možná by Leovi neuškodilo, kdyby v průběhu zkoušek  na tu scénku s Luciem a jeho třídou měl na sobě oblek královského sluhy. I studentům to určitě dodá odvahu.

Lu: (začne se chechtat) Odvahu! To určitě!

I: Myslela jsem na finální zkoušku samozřejmě...

Le: Jo jasně! A do dámskejch šatů mě navlíknout nechcete?

Lu: No to je nápad!

I: (Luciovi) Nešij sebou.

(zvoní)

N: Ach, zas zvoní. Dořešme to příští přestávku. Nebo vlastně až tu další – příští jdu na oběd. Mějte se pěkně zatím. (odejde)

Lu: (snaží se vymanit) Já taky musím. Mám ještě hodinu. Dořešíme to potom. Nemusí to bejt nutně dneska přece...

I: Ale notak, počkej ještě – jen tuhle část –

Le: (protančí kolem Lucia) Užij si to náš milý imperátore.

Lu: Ne, ne, píšem test. Příští přestávku to můžem dodělat. Pokud vím, máte obě pauzu na oběd. Já taky. Tak se tu můžem zdržet dýl. Ale teď musím jít.

I+V: (propustí ho)

Lu: (odejde)

I: Ti muži... jestli máme tolik práce s Luciem jako učitelem, nechci vidět, jak se budou tvářit studenti...

V+I: (odejdou)

8. zjevení, 4. přestávka – přestávka na oběd (Lucius, Leo, Irene, Virginia, studentky)

Lu: (přijde, hodí na stůl štos papírů a svalí se do židle) Uuuuh...

I: (vejde) Aaa. Dnešní úspěšný den úspěšně pokračuje v úspěšných úspěších. (podívá se na Lucia) Ty nejsi nadšený?

Lu: Jsem. Jen trochu unavený. A co u tebe bylo za úspěch?

I: (roztančená) Moji studenti konečně pochopili surrealismus!

Lu: Šťastná to žena.

I: (začne se oblékat, že vyrazí na oběd) Jsem z nich tak nadšená... (zasní se) Ach - mám dnes ještě plno plánů až skončí výuka. Nejdřív mám sraz s jedním ze svých bývalých studentů. Pak se chystám podívat se po těch barvách, které už měli dnes přivézt. A potom! (zarazí se nadšením) Dokončím svůj velký projekt!

Lu: Barevnou zeď?

I: Barevnou zeď! (nadšeně zatleská) Zítra to vyfotím a přinesu vám to všem ukázat!

Lu: Nám všem? Když už jsme u toho... kde jsi nechala slečnu Miss?

I: Slečnu Miss??

Lu: No tu svou praktikantku... Virginii.

I: (zarazí se zděšeně) Ježiši! Já na ni zapomněla! (s kabátem napůl navlečeným upaluje pro praktikantku)

Lu: (s úsměvem) Achjo...

Le+V: (přijdou spolu, o něčem debatují)

Le: ...No a pak jsem takhle jednou přišel do kabinetu a narazil jsem tam na Lucia jak něco vykřikuje nad štosem papírů. To jsem zjistil, že jsou opravené testy – a také jsem pochytil pár z těch slov, která vykřikoval. Když jsem si je našel, zjistil jsem, že to byly nadávky asi ze šesti různých cizích jazyků. Takže jak vidíte, nudit se tu nebudete. A dokonce se můžete lecčemu i přiučit!

V: (směje se) Ano, ano, chápu. Budu umět nadávat v šesti jazycích. Jak... praktické. 

Lu: Ale tak to vůbec nebylo...

Le: Popíráš své lingvistické vlohy?

Lu: Nemůžeš považovat za lingvistické vlohy, že někdo umí nadávat - přeci! A vůbec - mám říct, co umíš v různých jazycích říct ty??

Le: (malinko zkrotne) Ale Lucie... je tu dáma. Zachovej se správně královsky gentlemansky a uchraň ji informace, která by ji mohla přivézt do rozpaků.

Lu: (po chvilce, kdy se sebou svádí vnitřní boj) Potkali jste Irene? Vydala se vás hledat.

Le: Ne. Ale znáš ji – za dobu, kdy my přejdeme z jednoho konce chodby na druhý, ona stihne dvakrát proběhnout celou školu. Neměj strach, bude tu cobydup.

Lu: No, anebo se dnes už nevrátí.

Le: (k Virgnii) No jen se zatím posaďte, slečno Miss. Nemusíte se stydět. To už přeci víte. Než přijde Irene Wolfová, můžete nám povědět něco o sobě. 

I: (vpadne do dveří) Asi někam zmi- (zarazí se při pohledu na V) – ah! Tady jste! A já vás hledám po celé budově! Půjdeme na ten oběd? No pojďte, nestůjte tam jako tvrdý y, jdeme! (celá rozlítaná zas chce co nejdřív mířit pryč)

V+Le+Lu: (omluvně na sebe vzájemně hledí a loučí se)

9. zjevení – 4. přestávka – přestávka na oběd 2 (Lucius, Leo, studentky)

Le: Tak to zbylo na nás.

Le+Lu: (chvilku jen tak sedí a přemýšlejí)

Le: Napadá mě – před rokem nebo dvěma jsme měli jednu akci, kde se zkoušely všemožné tance – byl tam i nějaký jako variace na tanec z doby Ludvíka XIV...

Lu: Fakt? Nepamatuju si nic podobného...

Le: No tys tam nebyl – jen se to nacvičovalo na vystoupení školní divadelní skupiny – než se ovšem změnil program.

Lu: Aha.

Le: Ale dobrá zpráva je, že si pamatuju kroky.

Lu: A?

Le: No – můžu tě to naučit samozřejmě.

Lu: Nechci ti kazit radost – nikdo tady ale nemluvil o tom, že ta scénka letos na maturitní ples bude taneční. Ani studenti s tím nepočítají.

Le: Ale nikdo taky nemluvil o tom, že taneční být nemůže, naše milé veličenstvo. A studenty to naučím bez problémů. Není to složitý.

Lu: Nemyslím, že by to byl zrovna nejlepší nápad...

Le: Ještě jsi to neviděl. Není čeho se bát.

Lu: Že vy ste se s Nasťou domluvili...

Le: Ne. (hrdě) Tanec byl čistě můj nápad!

Lu: (skeptický pohled)

Le: Notak! Tohle si zas nezasloužím. Ještě jsi to ani neviděl! Považ, jak se studenti budou tvářit, když se tak pěkně vžiješ do role! Král Slunce! To si tanec přímo žádá!

Lu: Právě že studenti. Nehodlám se někde natřásat v paruce a... a... punčochách! (vstane a zamyšleně přechází sem a tam)

Le: Však jsem říkal, že jsi to ještě neviděl! O nějakým natřásání nemůže být řeč. Poď sem, ti to ukážu! (vstane, přejde k Luciovi ty dva kroky, chytne ho a přitáhne si ho k sobě jako do tance)

Lu: Hej –

(potiché zaklepání na dveře – vejdou studentky, učitelé si jich nevšimnou; studentky se začnou potichu smát – toho si učitelé všimnou) (Lucius odskočí do Lea)

Studentka1: Pane profesore –

(studentky se snaží potlačit smích)

Studentka2: Promiňte...

Le: (nedojde mu, v jaké pozici byl s Luciem – je zvyklý na kontaktní práci s lidmi :-D) Ano? Co byste potřebovaly?

Studentka1: ... (smích)

Studentka2: ... My... (smích) ... jsme to zapomněly...

Studentka1: Pardon! Naschle!

(studentky zmizí)

Leo: (mávne rukou a snaží se uklidnit Lucia) No, to bylo sice nemilé přerušení, ale to nevadí. Notak, Lucie, vzpamatuj se! (zatřese Luciem) Kde jsme byli? Aha, ještě jsme ani nezačali. Takže – ten tanec. Kroky jsou takhle (přitáhne si k sobě zas Lucia – už ne tak blízko – a začne ho učit kroky, přitom vysvětluje).

Lu: (netváří se příliš nadšeně, ale snaží se aspoň trochu spolupracovat v tanci)

(po chvilce – vejdou studentky znovu a zas přeruší L+L – tentokrát když Leo opravuje Lucia a je u něj zas blízko)

(Lucius zas odskočí od Lea)

Studentka2: Dobrý den... ech, my jsme – my jsme si už vzpomněly...

Le: ... aáno?

Studentka1: Chtěly jsme se zeptat, jestli tu je paní Wolfová.

Lu: (pro sebe) Očividně (ke studentkám) není.

Studentka1: A – kdy přijde?

Le: Příští přestávku se stavte, měla by tu být.

Studentky: Dobře. Naschle. (odběhnou)

Lu: Pfffffff... (hodí ne moc nadšeným pohledem po Leovi, ale není naštvaný)

Le: Pff indeed. (vskutku)

10. zjevení: 4. přestávka – přestávka na oběd 3 (Lucius, Leo, Virginia, Nasťa, Irene)

Lu: Achjo. To byl teda nápad. S tím, kolik dnes bylo trapasů, už se ke mně dnes snad ani nepřibližuj... (Virginia vejde, oni si jí nevšimnou) ... ještě by to určitě zas vypadalo jako že mě chceš objímat.

V: Um? Ruším?

Le: (lehounce mimo z toho, co se všechno událo v posledních minutách) Ale ne... snad ne.

Lu: (víc mimo) Uchm... (snaží se dostat od Lea dál – ke svému stolu)

Le: Jen pojďte dál.

V: Jestli je to potřeba, klidně počkám venku –

Le: (přeruší ji) Ne, ne! Všechno je v pohodě. Jen pojďte, prosím, dál.

V: Jestli jsem vás při něčem vyrušila...

Le: Ale ne, vůbec ne.

V: No... dobrá...

Lu: Neberte to nijak. Ani to nijak... nebylo...

V: ?

Le: Byli bychom rádi, kdyby to zůstalo mezi námi jak tu jsme.

V: Nemám to nikomu říkat? ... Proč?

Lu: Heh – protože... protože...

Le: (přeruší ho) Slibujete, že nic neřeknete?

V: (nevinně) No... klidně...

Le: Zkoušeli jsme tanec z doby Ludvíka XIV. Nacvičovali jsme tanec na scénku na maturitní ples.

V: Opravdu??

Le: No ano. Ale nebylo by zrovna vhodné to dávat vědět všem kolegům... kdoví, co ještě by si na nás vymysleli. Tedy – hlavně na Lucia... přeci jen se jedná o jeho třídu.

V: Nu... dobrá. Tak tedy – zachovám vaše tajemství.

Le: Budeme vám vděční. ... Myslel jsem, že by bylo pěkné do scénky zahrnout i tanec z té doby. Takže bych to s Luciem a studenty nacvičil.

V: Ale to je výborné!

Lu: No... Téměř bych si dovolil nesouhlasit...

V: S čím? Snad s tancem?

Lu: No ovšem! –

V: To nemyslíte vážně! Tanec té doby je skvělý! A pokud to chcete jako součást předtančení – nebo scénky na předtančení – zcela jistě to rozveďte, co nejvíc to jde!

Lu: Ale vy to nechápete!

V: Co nechápu? Že zrovna tato část bude v celé scéně nejdůležitější?

Lu: Ale prooč!

V: No protože Luis (vysloví Lui – jakože francouzsky) si na tom všem neskutečně zakládal! Ukažte, co jste zatím nacvičili.

Lu: Né, to nejde!

Le: I já si myslím, že bude lepší to teď neprezentovat. Navíc vás budeme muset zavázat slibem mlčenlivosti.

V: ? Zas?

Le: No ovšem. Že nepromluvíte bez našeho dovolení o tomto tématu před nikým. Ani před našimi kolegy.

V: Před kolegy –

Lu: Před těmi hlavně!

V: Dobře, dobře, dobře...

Lu: Uuuuf...

Le: Uf.

V: ... hm...

(vejde Nasťa a Irene)

N: Tak co, pánové. Jak jste se měli? Napadlo vás něco nového k Luciově scénce o Králi Slunce?

Lu: Ne!

V: No –

Le: (přeruší Virginii posunkem)

N: Ano?

I: Ano, Alabamo?

V: No, zrovna jsme se o tom chtěli začít bavit. 

Le: Bohužel jsme s Luciem na nic nepřišli.

N: No co se dá dělat... Za těch pár minut se asi nedalo nic vymyslet.

I: No jo. Navíc za chvilku navíc začíná další hodina. Takže to tak jako tak budeme muset dořešit další přestávku. (k LL) Nebojte se, něco vymyslíme.  (oni se tváří tak, že se nebojí, že by nevymyslely, ale bojí se toho, co vymyslí)

Lu + Le: (oddechnou si nakonec, že nemusejí nic vysvětlovat)

(zvoní, odchod na hodinu)

11. zjevení, 5. přestávka (titíž)

Lu+Le: (vstupují spolu, cosi si povídali, mají spiklenecké výrazy)

I+V: (vchází hned po nich; ti dva slyší, jak někdo vzal za kliku u dveří, cukne to s nimi, trochu od sebe odskočí)

N: (přichází a hned mluví) Co to je dnes za den... Ta třída byla jako vyměněná – jindy jsou takoví klidní, dávají pozor – a dnes? – stále jsem je musela napomínat – to jsou samé posunky, šepot – až jsem nakonec zabavila jeden dopis. Tady je. Můžete mi vysvětlit, proč si po třídě posílají takový obrázek? Co na tom je tak zajímavého? (ukazuje jim obrázek a teprve v tu chvíli zjistí, že je z druhé strany papíru něco napsáno – nadále bude pomalu brzdit a ztišovat svůj projev – důležité budou v tu chvíli změny na obličejích Lucia a Lea. Lu a Le budou velmi překvapeni) Ačkoliv tady je ještě text – "Holky – nebudete nám věřit, ale před chvílí jsme vešly do kabinetu a nachytaly L&L jak se objímají a líbají"... L&L? Co to znamená? (zamyslí se a hledí na ostatní)... v kabinetu – Oh! (na Lu a Le) – To vy?!

Le: (okamžitě reaguje) Cože? Jaký líbají!?

N: Objímají a líbají – tak to tu stojí.

I: Možná proto byla ta třída trochu neklidná? (pochechtává se)

Le: Ale my jsme se nelíbali! Ne-lí-ba-li. Tak řekni něco, Lucie...

Lu: Eee...

(Ostatní si z Lu a Le budou očividně utahovat – znají je dostatečně na to, aby jim bylo jasné, že mezi nimi nic není.)

I: No kluci, to bych do vás neřekla...

Le: Ale...

N: A že proti "objímají" jste ani nic nenamítali.

Lu: No my-

I: A já se bála s vámi nechat Hawaii samotnou, že byste ji mohli pokoušet...a vy zatím takhle.

Le: Vy jste to asi nepochopily, to je jen nedorozumění...

I: Ale to jste nám mohli říct, máte se rádi, tak co byste se za to styděli... Akorát... Těch studentek ve škole, které teď půjdou zklamané domů...

Lu: Leo, to je tvoje vina! ... Tedy to, co teď budu muset všechno poslouchat, ne to, že jsou studentky zklamané... Tedy to je tvoje vina taky.

I: Ale, ale, ale... Když koukám na ten obrázek, nechce se mi věřit, že byste se mohli někdy i hádat...

Lu: Achjo, Irene, copak to nechápeš? Tenhle génius prostě jen trval na tom, že mě musí naučit tanec z doby Ludvíka XIV., nic víc na tom není!

I: Takže vám nebude vadit, když nám předvedete, co jste si místo oběda nacvičili?

(zvoní)

Lu: (odchází, s úsměvem) Na to zapomeň.

(všichni se rozejdou na hodiny)

Pro poslední část/...